Na nástupišti devět-a-tři-čtvrtě postával neobvykle velký dav rodičů. Přišli, aby se rozloučili se svými dětmi, které čekal další dobrodružný rok v Bradavické škole. A konečně se dočkaly. Lokomotiva Bradavického expresu zasoptěla, vyvalila se z ní pára a celá souprava se vydala na cestu. Nadšené děti mávaly svým rodičům, od kterých se vlak vzdaloval čím dál tím víc, až jim úplně zmizel z dohledu.

Bradivický expres uháněl krajinou. Zdálo se, že letos do Bradavic míří víc studentů, než bylo obvyklé. Noví studenti se seznamovali a ti, kteří se již znali, spolu dováděli a ochutnávali Bertíkovy fazole.

V jednom z kupé seděli tři přátelé – Ron Weasley, Hermiona Grangerová a především slavný Harry Potter, jediný čaroděj, kterému se kdy podařilo přežít setkání s ďábelským lordem Voldemortem. Před pěti lety se osudy těchto třech přátel spojily, když všichni tři nastupovali na Bradavickou školu čarodějnictví a kouzelnictví a všichni tři byli vybráni do nebelvírské koleje.Od té doby spolu zažili spoustu dobrodružství, ale žádné z nich se nevyrovná tomu, které je čeká letos…

„Harry,doufám že jsi ve formě, aby Nebelvír vyhrál Famfrpál,“ prohlásil Ron.

„Víc než kdy předtím. Letos určitě vyhrajeme,“ odpověděl unaveně vypadající Harry.

„A já zase doufám, že jste se oba aspoň trochu podívali na učení,“ přerušila je Hermiona, „protože to vypadá, že letos toho budeme mít opravdu hodně.“

Ron se tázavě podíval na Harryho a pak se otočil k Hermioně: „To bys nebyla ty, kdybys o prázdninách nemyslela na učení…“

„Aspoň pak ve škole všechno zvládám a nemám zbytečné starosti se zkouškami, nemusím…“

Ron se pousmál a skočil Hermioně do řeči: „A nemyslíš, že kdyby ses o prázdninách neučila, tak bys pak zvládala všechny předměty jako ostatní studenti?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„No přece že by sis aspoň užila prázdniny, ve škole všechny povinné zkoušky zvládla na jedničku a jediné, co bys vypustila, je ta zbytečná spousta předmětů, které si vždycky zapisuješ navíc.“

„Zbytečná? Copak nechápeš, že ve vědění je síla?“ rozzlobeně odvětila.

„Přestaň mluvit jako kniha! Vždyť se to už nedá…“ Ron už větu nedořekl. Přerušil ho hluk v chodbě před jejich kupé.

Ozval se všem tak známý a nepříjemný hlas: „Kde se tady, sakra, bere taková spousta lidí? Zajímalo by mě, kolik z nich opravdu pochází z kouzelnických rodin!“

Ano, nebylo pochyb. Dveře od kupé se otevřely a v nich se objevil Draco Malfoy v celé své kráse. Za ním samozřejmě nemohli chybět jeho nohsledi Crabbe a Goyle.

„Draco Malfoy!“ vykřikl překvapeně Harry, jako by doufal, že by se jeho přání, aby Draco navždy zmizel z jeho života, mohlo splnit.

„Á, slavný Harry Potter osobně. Takže se znovu potkáváme. Ani nevíš, jak mě to těší,“ ušklíbnul se Malfoy a otočil se na Rona.

„Tak co Weasley, zase zkoušíš svoje štěstí? Myslíš, že se ti i přes to, že jsi absolutní antitalent na magii, povede stát se kouzelníkem?“

„Sklapni Malfoyi!“ okřikla ho Hermiona.

Draco ihned reagoval: „Jakým právem si vůbec dovoluješ na mě mluvit, špíno?“

Ron se pokusil Hermionu bránit: „Važ slova Malfoyi, nebo budeš mít co dělat se mnou!“

„A copak mi uděláš? Proměníš se v lepkavýho slimáka a budeš doufat, že se dám strachy na útěk?“ Malfoy se podíval na Crabbea a Goyla, aby jim dal najevo, že se teď měli jeho rádoby vtipné poznámce zasmát. Ač to bylo neuvěřitelné, oba to pochopili a začali se smát.

„Jdeme odtud, nebudeme ztrácet čas se spodinou čarodějnické společnosti.“ S těmito slovy se Malfoy a jeho kumpáni dali na odchod. Harry vstal, zavřel dveře od kupé, a pak se posadil zpátky na svoje místo.

„Ten Malfoy je nejnižší stvoření, jaké jsem kdy viděla,“ přerušila nestanulé ticho Hermiona.

Ron si nenechal ujít příležitost: „To jsem rád, že na tvém žebříčku nejsem tak nízko, jak jsem si myslel…“

„Zase si tolik nefandi.“

Harry už vzájemné hašteření Rona a Hermiony nemohl vydržet: „Nechcete toho vy dva už nechat?“

„Hned, jen co tady paní já-vím-všechno vysvětlím, co jsou to prázdniny,“ odpověděl mu Ron.

„Taky toho hned nechám, jen co tady pánovi jsem-línej-až-to-bolí vysvětlím, k čemu je dobré vzdělání…,“ nenechala se odradit Hermiona.

„Ach jo, pořád oba stejní…,“ povzdechl si Harry a otočil se na bok zády k oběma svým kamarádům.

„Harry, vstávej, už jsme v Bradavicích!“ probudil Harryho Ron.

„V Bradavicích? Jak dlouho jsem spal?“

„Zaspal jsi půlku cesty,“ předběhla Rona v odpovědi Hermiona, „a my jsme si zatím vyjasnili spoustu věcí.“ Hermiona se ušklíbnula a Ron obrátil oči v sloup.

„Jen doufám, že teď už toho na chvíli necháte. Zajímalo by mě, jestli na nás Hagrid čeká u vlaku,“ snažil se Harry zavést řeč jinam.

„Myslím, že ne, ale můžeme ho navštívit u něj doma. Říkal něco o tom, že má nějakého nového mazlíčka,“ odpověděl Harrymu Ron.

„Konečně od tebe slyším taky něco rozumného,“ pošťouchla Rona Hermiona. Harry a Ron ani nemuseli nic říkat: stačilo, aby se podívali na sebe a pak vyčítavě na Hermionu, která hned všechno pochopila: „Já vím, já vím. Promiň, Rone, já to tak nemyslela.“

Bradivický express zastavil, všechny jeho dveře se otevřely a zástupy studentů začaly vystupovat. Další školní rok v Bradavicích začíná…

Večer se všichni studenti sešli v jídelně. Teprve nyní, když seděli všichni pohromadě, se všichni přesvědčili, že letos do Bradavic opravdu dorazilo mnohem více studentů, než tomu bylo v předchozích letech.

Vepředu u obřího stolu seděl celý profesorský sbor Bradavické školy, v čele s profesorem Brumbálem.Všichni profesoři měli jako každý rok nádherné slavnostní oděvy.

Po chvíli Brumbál vstal a ujal se řeči: „Milí studenti, dovolte mi, abych vás všechny přivítal v Bradavicích. Rok co rok se tu scházíme, abychom z vás mohli udělat pravé čaroděje a kouzelnice. Avšak letos byste si měli povšimnout několika změn: spoustě z vás jistě neušlo, že letos do Bradavic přijelo nevídané množství studentů. To má své důvody – a bohužel se to týká Vy-víte-koho.“ Při těchto slovech se Brumbál smutně podíval na Harryho. Draco Malfoy, kterému to neušlo, se zlotřile ušklíbnul.

Brumbál pokračoval: „Ač se to zdá neuvěřitelné, tak i přes to, že se veškeré kouzelnické špičky světa snažily situaci kolem Vy-víte-koho sledovat, nepodařilo se jim zjistit, že tajně budoval svou armádu a sbíral stále více sil. Nyní je Vy-víte-kdo téměř na vrcholu svých sil a předpokládá se, že se pokusí brzy ovládnout svět. To samozřejmě nemůžeme připustit, a proto bylo letos do všech kouzelnických škol světa přijato neobvyklé množství studentů.“

Celou jídelnou to jen zašumělo. Studenti stále nemohli uvěřit tomu, že by se ten, jehož jméno se nesmí říkat, mohl opět vrátit a znova se pokoušet ovládnout svět.

Brumbál se nenechal reakcí studentů znejistět a pokračoval: „Druhou změnou, která s touto vážnou situací souvisí, je změna systému našich zkoušek. Protože je potřeba v co nejkratší době vyučit co nejvíce čarodějů, byla výuka upravena tak, že v jednom ročníku zvládnete předměty z několika ročníků najednou.“

Při těchto slovech to mezi studenty zašumělo ještě víc, avšak Brumbál dál svým klidným hlasem pokračoval: „Ničeho se nebojte, náš profesorský sbor na tom pečlivě pracoval celé léto a výuka je navržena tak, aby to každý zvládnul.“

Brumbál se na chvilku odmlčel a pak vysvětloval dál: „A teď jedna dobrá zpráva: přestože se vám stíží podmínky studia, o svůj oblíbený Famfrpál v žádném případě nepřijdete a i letos se bude hrát o titul - dokonce i studenti prvních ročníků budou mít vlastní soutěž!“

Tahle zpráva vyvolala ve studentech nezřízené nadšení. Všichni aplaudovali, tleskali, výskali a skákali. Když už se Brumbálovi zdálo, že se studenti radovali dost dlouho, pokynul rukou na znamení, že chce, aby se studenti ztišili. Pak pokračoval:

„A poslední velkou změnou je změna počtu kolejí pro nové studenty. Protože je zde velké množství nových studentů, stávající kapacita kolejí by byla nedostačující. Proto, ač neradi, jsme byli proti všem tradicím nuceni založit šest nových kolejí.“

Mezi studenty opět zavládlo zděšení,. Nové koleje? Proboha koho to jen napadlo? Vždyť už od nepaměti se čtyři koleje jmenovaly po zakladatelích Bradavické školy. A teď by tu mělo být šest nových kolejí?!

Brumbál se smutným výrazem pokračoval: „Novým kolejím jsme dali tato jména: Laňochňap (MerrySnap), Orlozrak (EagleEye), Skokonoh (HopperLeg), Jezevcoň (BadgerPaw),Hrochošarm (HippoGrace), Hadohlt (SnakeBatten).“

Studenti nevěřícně kroutili hlavami na názvy nových kolejí… „Studenti vyšších ročníků zůstávají stále členy svých původních kolejí, pouze noví studenti budou zařazeni do těchto nových provizorních kolejí.“

Poslední Brumbálova věta studenty lehce uklidnila, tedy alespoň ty starší.Brumbál pak dokončil svou řeč: „Přeji vám tedy dobrou chuť a těším se na vás při rozřazování naším magickým kloboukem.“ Brumbál tlesknul a na stolech se objevila skvěle vypadající večeře.

Po večeři se Ron, Harry a Hermiona vraceli na svou ubytovnu. Celou cestu diskutovali o změnách, které si při večeři vyslechli.

„Nemůžu uvěřit tomu, že Voldemort má zase moc!“ znepokojeně konstatoval Harry.

„Buď klidný, Harry, dokud je tady Brumbál a zbytek profesorů, nemůže se nám nic stát. Viď, Hermiono?“

Hermiona se tvářila nepřítomně a jen zamumlala: „To je přece jasné.“

Harry by oběma moc rád věřil, ale cítil, že ve vzduchu je něco zvláštního. Něco nebylo v pořádku – měl takový ten zvláštní pocit, že se určitě něco zlého stane. Svých pochmurných úvah však zanechal ihned, jak zalehl do postele.

Druhý den ráno byla celá bradavická škola na nohou. Studenti vzrušeně pobíhali po chodbách a živě diskutovali o dnešním rozřazování studentů do nových kolejí. Noví studenti se mezi sebou dohadovali – kam jen budu zařazen? A co to pro mě bude znamenat?

Harry, Ron a Hermiona při snídani také probírali aktuální téma. Pro ně nové koleje v podstatě nic nového nepřinesly, ale to, že po velmi dlouhé době došlo ke změně zaběhnutých tradic, bylo samo o sobě dost znepokojující.

Brumbál vstal od profesorského stolu a pokynul studentům, aby se ztišili.

„Dobré ráno, vážení studenti. Dnešek je velkým dnem pro ty z vás, kteří nastupují do prvního ročníku. Za několik okamžiků se dozvíte, která z kolejí se stane vaší domovskou. Domnívám se tedy, že je na místě seznámit vás s popisem jednotlivých kolejí. Každá z kolejí má jednoho svého zástupce z profesorského sboru, který je určen k tomu, aby se studenty z této koleje řešil všechny problémy. Jednotlivé koleje vám představí vždy zvolený zástupce.“

Brumbál se posadil zpět na svoje místo. Studenti napjatě očekávali, co se bude dít dál. Jejich napětí přerušila profesorka McGonagallová, která vstala a ujala se řeči.

„Já zastupuji kolej Laňochňap. Kolej bude sdružovat studenty rozvážné jako laň, avšak bystré a plné odhodlání.“

Profesorka McGonagallová se posadila a v řeči ji vystřídal Hagrid.

„Já budu zastupovat Hrochošarm – tedy studenty s hroším šarmem a pevnou vůlí, kteří dokáží ocenit krásy zvířecího království.“

Zástupcem Skokonohu se stala madam Hoochová.

„Skokonoh budou tvořit studenti s výjimečnou mrštností a obratností, jejichž optimismu se málokdo vyrovná.“

Dalším zástupcem, tentokrát Orlozraku, se stala profesorka Trelawneyová.

„Studenti zařazení do koleje Orlozrak jsou tací, kteří mají hrdost orla a bystrý úsudek.“

Po jejím velmi krátkém vystoupení se postavila profesorka Prýtová, aby uvedla svou kolej.

„Já jsem se stala zástupkyní koleje Jezevcoň. Její studenti jsou mazaní, avšak mají velkého týmového ducha a jejich udatnost nezná mezí.“

Draco Malfoy se zdál být neklidný. Už zbývala jen jedna kolej a jeho nejoblíbenější profesor, Severus Snape, ještě stále neměl žádnou kolej přidělenou. Snape povstal, což vykouzlilo na Malfoyově tváři úsměv, a ujal se řeči:

„Mou kolejí bude Hadohlt. Studenti Hadohltu jsou záludní, mazaní a nebojácní.“

Při svých slovech se Snape díval ke stolům zmijozelské koleje. Chtěl tak studentům Zmijozelu naznačit, že právě hadohltská kolej je tou pravou, která jim mohla poskytnout nadějné studenty s podobnými rysy, jako mají sami.

Po Snapeovi se slova ujal opět Brumbál: „A nyní, když už známe všechny nové koleje a jejich zástupce, přejděme k samotnému rozřazovacímu obřadu!“

Na Brumbálovo znamení byl do jídelny přinesen mohutný starý klobouk – studentům vyšších ročníků velmi dobře známý. Byl to Moudrý klobouk, který každý rok rozděloval nové studenty do jednotlivých kolejí. Rozřazovací obřad mohl začít…

„Tak co myslíš, Rone, kdo vyhraje Famfrpálový turnaj mezi prvními ročníky?“ zeptal se Harry Rona, když zrovna kráčeli do Prasinek.

„Těžko říct,“ odpověděl mu Ron, „protože jsem ještě nikoho z nich hrát neviděl. Navíc je to letos poprvé, kdy se mohou všichni studenti prvního ročníku účastnit turnaje.“

„No vidíš – před pěti lety jsem byl jediný student prvního ročníku, který mohl hrát. A dneska už můžou všichni – no není to úžasné?“

„To určitě je. Jsem zvědavý na první zápas - bude to skvělá podívaná.“

Chvilku bylo ticho a Ronovi stále vrtalo hlavou, že něco je jinak než obvykle. A pak na to přišel: „Harry, proč s námi vůbec Hermiona nešla?“

„Přece ji znáš – zase se učí.“

„Ta holka se z toho učení jednou zblázní – škola ještě ani pořádně nezačala a ona už se učí, místo aby se s námi šla bavit!“

„Ale Rone,“ nechtěl v tom Hermionu Harry nechat, „vždyť víš, že ona taková prostě je a bez toho by byla někým úplně jiným. A aspoň se chvíli nepopichujete…“

„Móc vtipné, Harry.“

„Teda koukám, Harry,“ prohlásil Ron, když se s Harrym vydali na cestu zpátky do školy, „že noví studenti využívají možnosti navštívit Prasinky již v prvním roce studia jak jen můžou.“

„Harry, neříkej mi, že mi bychom to nedělali úplně stejně, kdybychom mohli!“

Harry se zamyslel. „Asi máš pravdu, Rone, taky bychom tu trávili většinu volného času. Ale…“

Harry se najednou zarazil a pokynul Ronovi, aby byl zticha. Zpoza domku, který právě míjeli, byly slyšet dva hlasy.

„Co je?“ pošeptal Ron Harrymu.

„Ticho,“ napomenul ho Harry, „zaslechl jsem, že mluví o Voldemortovi!“

Ron se vyděšeně podíval na Harryho a pak oba poslouchali.

„Ty neschopný nemehlo, říkal jsem ti, aby ses se mnou scházel jen když ti dám vědět! A ty mě tady klidně zastavíš na ulici! Co když mě někdo pozná?“

Druhý hlas, jehož majitel byl zcela vyděšený, pokračoval: „Promiňte, pane. Ale vždyť jste říkal, že máte nějakou pěknou maskovací fintu…“

„To se mi snad zdá! A nechceš tady všem vyklopit celý náš plán? Buď už zticha. Když už jsi tady, tak mi prostě jen vyklop, co jsi chtěl, ať můžu mazat rychle zpátky do školy, než se po mě budou shánět.“

„Ano pane, moc se omlouvám. Posílá mě lord Voldemort…“

„Proboha, kolikrát ti to budu ještě říkat! Nevyslovuj tady jeho jméno, všichni kromě těch otrapů Pottera a Brumbála se ho tu bojí vyslovit a každý, kdo ho vyslovuje je tu moc nápadný!“

„Ehm, ano, promiňte. Takže náš společný pán vám vzkazuje, že máte zahájit přípravy na jeho příchod. Cítí, že již brzy nadejde jeho chvíle a tentokrát ho nikdo nezastaví.“

„Dobře, všechno zařídím. A jak jsem řekl – už nikdy se mě neopovažuj sám kontaktovat!“

„Jistě, pane, přeji hodně štěstí…“

Hlasy umlkly. Harry a Ron, oba vyděšení, se na sebe podívali.

„Tomu nemůžu uvěřit! Ty-víš-kdo má v Bradavické škole zvěda!“

„Já vím, Rone, taky jsem to slyšel. Rychle pojď se mnou, musíme zjistit, kdo to je.“

Oba oběhli domek. Na druhé straně však nikdo nebyl, jen na zemi zůstalo jen několik nevýrazných stop.

„Kam zmizeli?“ tázavě se na Rona podíval Harry.

„Netuším. Ale rozhodně bychom o tom měli říct Brumbálovi, vždyť Ty-víš-kdo se tu může objevit každou chvíli!“

„Máš pravdu, Rone, Brumbál se to musí dozvědět co nejdříve.“

Brumbála i celý profesorský sbor nové informace velice znepokojily. Informace o zrádci se mezi studenty rozšířila rychle a nikdo už nemluvil o ničem jiném. Kdo jen tím zrádcem může být? A s kým se to v Prasinkách setkal?

Ještě téhož dne u večeře Brumbál opět promluvil ke studentům:

„Nastalá situace je vážnější, než jsme si mysleli. Zdá se, že Vy-víte-kdo a jeho služebníci zašli v uskutečňování svých plánů příliš daleko.“

Profesorský sbor se tvářil velmi vážně a všichni lehce přikyvovali. Brumbál pokračoval: „Je naprosto nezbytné, abyste každý byť i sebemenší náznak aktivity našeho nepřítele neprodleně nahlásili komukoliv z profesorského sboru. A abychom alespoň částečně zůstali věrní našim tradicím, bude za takový skutek náležitě odměněna vaše kolej.“

Mezi studenty nastal šum – všichni se začali okamžitě bavit o tom, jaký náskok by to pro jejich kolej znamenalo, kdyby právě oni objevili něco důležitého.

„Pokud máte něco důležitého, co je s námi třeba okamžitě vyřešit, učiňte tak nyní. Po večeři odcházíme pracovně jednat do Prasinek a vrátíme se až pozdě v noci. Po tu dobu veškeré dotazy a připomínky směřujte na školníka Filche.“

Zdálo se, že nikdo neměl nic na srdci, a tak se Brumbál posadil a všichni se společně pustili do večeře.

„Začíná to být čím dál tím horší: máme toho ve škole moc a k tomu ještě starosti s Voldemortem,“ konstatoval nelibě Harry, když mířili s Ronem a Hermionou na ubytovnu.

„Máš pravdu, taky už toho moc nezvládám – rozhodně méně než obvykle,“ reagovala na Harryho poznámku Hermiona.

„Takže už učení věnuješ stejně času jako my obyčejní smrtelníci?“

Hermiona i Harry se na Rona okamžitě otočili a oba ho najednou okřikli: „Rone!“

„OK, promiň. Ale jak ležíš pořád v knížkách, tak už si nemám do koho rejpnout…“

„Ach jo,“ povzdechl si Harry, „doufám, že se ještě dočkám dne, kdy budete vy dva vedle sebe schopni stát, aniž byste se do sebe navzájem naváželi.“

Ron pokrčil rameny na znamení nevědomosti, Hermiona mu věnovala odměřený pohled.

„Počkejte na mě chvilku, musím si odskočit.“ Harry zmizel za rohem. Hermiona se právě chystala Rona také počastovat nějakou narážkou, ale dřív, než to stihla, na ně Harry zavolal: „Pojďte rychle sem!“

Oba se rozběhli za Harrym, který stál na pánských toaletách. V rohu místnosti se na zemi povalovalo několik listů papíru, které byly popsány textem.

„Co to je?“ vyhrkla na Harryho dost vyděšeně Hermiona.

„Netuším, ale vypadá to jako nějaká šifra.“ Harry přistoupil blíž a sklonil se nad hromadu popsaných papírů, aby mohl přečíst text na nich napsaný. Zdálo se, že nedává vůbec smysl.

„Neměli bychom to nahlásit Brumbálovi?“ navrhnul Ron. Hermiona ho však zarazila: „Nemůžeme se hned plašit kvůli každé hromadě papíru. Co když je to jen zápisník některého ze studentů?“

Harry se s doširoka otevřenýma očima otočil na Hermionu. Rukou přitom ukazoval na jeden z papírů: „To těžko – leda by si takový student dělal do poznámek Voldemortův symbol!“

Po nalezení podivné zprávy nastal na několik dní neobvyklý klid a studenti se mohli plně věnovat studiu. Ale ač to na první pohled nebylo zřejmé, všichni stále mysleli na to, co se ve zprávě asi psalo. Nikdo z profesorů se k tomu nevyjádřil, dokonce ani sám Brumbál nic nechtěl prozradit.

„Zajímalo by mě, co asi v té zprávě bylo. Vás ne?“ zeptala se Rona a Harryho Hermiona, když se byli projít poblíž Famfrpálového hřiště.

„To víš, že zajímalo,“ odpověděl jí Harry, „ale sama dobře víš, že žádný z profesorů nic neprozradí.“

„Ale nějak to přece musí jít zjistit, ne?“ zapojil se do debaty Ron.

„No jasně, už to mám!“ zvolal Harry. „Zeptáme se Hagrida, určitě o tom bude něco vědět a rád nám něco prozradí!“

„Snad máš pravdu. Každopádně to můžeme zkusit,“ připustila Hermiona. Všichni tři se tedy vydali k Hagridově chalupě.

Hagrid seděl venku a hladil Tesáka. Jakmile Tesák Harryho a jeho přátele spatřil, hned se na ně vrhnul.

„Ale no tak, starý příteli! Vždyť jsou to Harry, Ron a Hermiona!“ snažil se ho uklidnit Hagrid, ale bez úspěchu. Tesák se vrhnul na Rona, povalil ho na zem a začal mu lízat obličej.

„A copak vás sem přivádí?“ Ron, Hermiona i Harry se na sebe podívali.

„No víš,“ nevěděla Hermiona jak začít, „tak nás zajímalo, jestli náhodou nevíš něco o tom, co se psalo v té šifrované zprávě, co se našla na toaletách.“

Hagrid se na Hermionu podíval, zamyslel se a pak jí odpověděl: „Podívej se, mladá slečno, moc dobře ses naučila používat svojí krásu jako zbraň. Ale určitě taky moc dobře víš, že já o tom mluvit prostě nesmím.“

„Ale no tak Hagride,“ naléhal Ron, „přece se nic nestane, když nám o tom něco povíš.“

Harry se přidal: „A neboj, mi to nikomu neřekneme…“

Hagrid se zoufale podíval postupně na Rona, Hermionu i Harryho. „Opravdu to nejde. Ale kdyby…“ Hagrid se zarazil v polovině věty.

„Co kdyby?“ vykřikli všichni tři téměř současně.

„Nic, neměl jsem to vůbec říkat. Ta zpráva je příliš důležitá na to, aby její obsah všichni znali.“

„No tak, Hagride, když už jsi tu větu začal, tak ji dokonči,“ naléhala dál Hermiona.

„Tak dobře. Ale ode mě to nevíte!“

„Spolehni se.“

„Kdybyste si nějak významně vylepšili reputaci u jednotlivých profesorů, možná by vám něco naznačili. Tedy pokud byste na ně trochu přitlačili, stejně jako teď na mě. Ale ne moc, nezapomeňte, že to jsou profesoři!“

„To je nápad!“ zvolal nadšeně Ron.

„Ale jak si u nich chceš šplhnout?“ zchladil Ronovo nadšení Harry.

„To nech na mě, já už něco vymyslím,“ ujistila ho Hermiona. „Hagride, moc ti děkujeme a měj se tu pěkně, zase se někdy zastavíme.“

„Budu se těšit.“ Hagrid sledoval, jak se Harry, Hermiona i Ron vracejí zpátky do školy. Tesák k němu přiběhl, Hagrid ho pohladil na hlavě a promluvil: „Proč já se vždycky ke všemu nechám přemluvit…“

Hermionin plán vyšel. Ronovi, Harrymu a Hermioně se podařilo přesvědčit profesory, aby jim prozradili, co se psalo v nalezené šifrované zprávě. O to víc však tři přátele šokovalo zjištění, že dokonce ani sami profesoři netuší, co se ve zprávě říká!

Ráno u snídaně, zrovna když o tom Harry, Hermiona a Ron diskutovali, Brumbál vstal a ujal se řeči:

„Milí studenti. Je mou nemilou povinností vám oznámit, že nikdo z našeho profesorského sboru nedokázal rozlousknout šifru, která byla při psaní té záhadné zprávy použita.“

Studenty projelo zděšení – ani profesoři nedokáží rozluštit tuto šifru? Pak v té zprávě musí být něco velmi důležitého, proč by si jinak někdo dával takovou práci s jejím zašifrováním?

„Protože asi stejně jako my tušíte, že pro boj s naším nepřítelem je znalost této zprávy životně důležitá, pozvali jsme do Bradavic největší kouzelnické specialisty na šifrované zprávy z celého světa.“

Teprve nyní si Harry povšimnul, že u profesorského stolu seděl neznámý člověk. Byl celý zahalený v dlouhé róbě, takže mu nebylo vidět do obličeje.

Brumbál pokračoval: „První z nich, Maximus Křivonoha, již dorazil.“ Neznámý člověk se zvednul a uklonil se směrem ke studentům. Byl velmi malý, zdálo se, že je dokonce menší než Hermiona.

„Ostatní budou přijíždět postupně během dne. Doufám, že vám nemusím připomínat, že byste se k nim měli chovat uctivě a slušně.“

Poslední Brumbálova věta vykouzlila na tváři Draca Malfoye lstivý usměv. Nikdo si však Draca nevšímal a Brumbál navázal na svou řeč:

„Protože nyní zažíváme těžkou dobu, ani my, profesoři, nestíháme všechno, co bychom si přáli. Proto bychom vás chtěli požádat, zdali byste nám a našim specialistům pomohli při dešifrování zprávy. Samozřejmě za to bude vaše kolej náležitě odměněna!“

Brumbál se posadil a ještě dodal: „Zanechme však nyní pochmurných záležitostí a pusťme se směle do snídaně.“

„Jak bychom my, obyčejní studenti, mohli dešifrovat zprávu, kterou nedokázal dešifrovat ani sám Brumbál?“ zeptal se Ron Harryho a Hermiony.

„Ve tvém případě asi nijak, Weasley!“ ozval se dříve, než stačil Harry nebo Hermiona odpovědět, Draco Malfoy. Za ním, jako vždycky, funěli Crabbe a Goyle.

„Co jsi tím chtěl říct?“ nenechal se jen tak urážet Ron.

„Nic, jen že ti noví specialisti budou mít asi dost práce a nebudou potřebovat, aby jim to takový nemehlo, jako jsi ty, jakkoli znesnadňovalo!“

Hermiona se do sporu vložila: „Malfoyi, ty odporný červe, můžeš nás nechat na pokoji? Docela by mě zajímalo, kde jsi byl, když jsme zaslechli ty podivné hlasy v Prasinkách – ani bych se totiž nedivila, kdybys tím zrádcem byl ty!“

„Cože? Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit, špíno špinavá?“

Malfoy už sahal po své hůlce, ale dřív, než se jí dotkl, je přerušil přísný hlas profesorky McGonagallové:

„Studenti! Nechte toho! Už takhle máme spoustu starostí a nepotřebujeme, aby se nám k tomu ještě začali studenti na chodbách navzájem napadat! Strhávám Nebelvíru i Zmijozelu deset bodů!“

„Ale…“ snažil se protestovat Ron.

„Žádné ale,“ nebrala jeho protest na vědomí McGonagallová, „a teď se všichni vraťte do svých ubytoven.“

Harry, Ron i Hermiona se znechuceně otočili na odchod. Přemýšleli, kolik bodů do kolejového poháru je ještě ten zatracený Malfoy ještě bude stát. Harrymu navíc vrtala hlavou Hermionina slova: co když je opravdu tím zrádcem Malfoy? Od začátku školy o něm v podstatě nebylo slyšet, což bylo dost neobvyklé. Harry sám sobě slíbil, že se nad tím ještě večer zamyslí.

Všichni studenti napjatě očekávali, až jim Brumbál a ostatní profesoři prozradí, zda světoví specialisté uspěli při dešifrování záhadné zprávy z pánských toalet. Profesorský sbor seděl u svého stolu, ale Maximus Křivonoha u něj chyběl. Zdálo se, že i profesoři jsou napjatí.

Když vstoupil Maximus do místnosti, všichni jako na povel utichli. Přibelhal se k profesorskému stolu, usednul na jemu vyhrazené místo a začal něco profesorům povídat. Profesoři mu přímo hltali každé slovo, které vypustil z úst. Když domluvil, Brumbál vstal a začal promlouvat ke studentům:

„Vážení studenti, všem vám moc děkuji za pomoc, kterou jste poskytli námi pozvaným specialistům. Nemohli si vás vynachválit. Nyní je mou povinností vám odhalit obsah zprávy, která několik posledních dní trápila náš život.“

Nikdo ze studentů si nedovolil ani špitnout: všichni byli zvědaví, zda zpráva odhalí identitu neznámého zrádce.

„Bohužel nám zpráva nijak neobjasnila, kdo by mohl být zrádcem v našich řadách.“ Brumbálova slova nikoho ze studentů nepotěšila. „Avšak ze zprávy je zřejmé, že se v našich řadách nachází pouze jeden zrádce. Jeho pomocníkem, kterého někteří z vás zaslechli při rozhovoru v Prasinkách, je některý z obyvatel Prasinek. Jeho identita je však také zatím neznámá.“

Na studentech byla vidět úleva. Pokud by se onoho zrádce podařilo chytit, možná by jim vyzradil přesné plány jejich nepřítele.

„Nejcennější informací, kterou zpráva obsahovala, však bylo, že zrádce nějakým způsobem využil jednu z knih ze zakázané části knihovny – Putování Gunna, čaroděje z podzemí.“

Hermiona vyděšeně vytřeštila oči. „V zakázané části knihovny?“ divili se studenti.

„Co tato kniha obsahuje vám nemohu povědět – proto je také zařazena v zakázané části knihovny,“ pokračoval Brumbál, „a protože do této části knihovny stále nemáte přístup, byl bych rád, kdybyste další pátrání po zrádci v našich řadách nechali na nás.“

Brumbál se posadil a učitelé se pustili do jídla. Studenti však byli příliš zabraní debatou o záhadné knize, než aby mysleli na jídlo.

„Musíme zjistit, co je v té knize!“ navrhnul Ron.

„Ale jak se chceš dostat do zakázané části knihovny?“ zmírnil jeho nadšení Harry.

„Stejně jako několikrát předtím – máš přece svůj kouzelný plášť,“ nenechal se odradit Ron.

Do rozhovoru se vložila Hermiona: „Copak jsi zapomněl, že minulý týden byla v knihovně nainstalována nová kouzelná ochrana, odhalující každého, kdo by se byť jen pokusil za pomocí neviditelnosti proklouznout do knihovny?“

„Máš pravdu,“ zakabonil se Ron, „jako vždycky.“

„Ale někdo by přece mohl vědět – starší studenti budou určitě znát nějaký způsob, jak se tam dostat!“ prohlásil triumfálně Harry.

„Copak jste oba zešíleli?“ Hermiona nebyla očividně z jejich plánu nadšená. „Chcete se nechat zbytečně vyloučit ze školy? Slyšeli jste Brumbála – studenti se tím zrádcem nemají dále zabývat. A navíc je to příliš nebezpečné.“

„Ale no tak, Hermiono, už jsme tu udělali spoustu vážnějších prohřešků a jak vidíš, pořád jsme tady,“ oponoval jí Ron.

„Jestli to opravdu chcete udělat, tak beze mě, nemám na to dost odvahy a ráda bych školu dostudovala až do konce!“ Hermiona se naštvaně zvedla a odešla od stolu.

„Co to do ní vjelo?“ divil se Ron.

„Má moc starostí s učením, asi nestíhá všechno, co by chtěla, „ uklidňoval ho Harry. „Neboj se, ona se dá zase do pořádku. Teď musíme vymyslet, kdo ze starších studentů by mohl znát nějaký způsob, jak se do zakázané části knihovny dostat…“

„A co je to ten Víceličný lektvar?“ zeptal se nechápavě Ron Harryho.

„Nevím, ale zřejmě to je nějaký lepší druh Mnoholičného lektvaru,“ odpověděl mu nepříliš přesvědčivě Harry. „Ale to není podstatné – hlavní je, že nám starší spolužáci prozradili, jak se dostat do zakázané části knihovny.“

„Víceličný lektvar je vylepšený Mnoholičný lektvar, který zabraňuje v detekci vaší pravé identity veškerými magickými prostředky,“ přerušila je náhle Hermiona.

„Hermiono?“ divil se Ron, „Co tady děláš? Vždyť jsi říkala, že s tím nechceš mít nic společného…“

„Říkala jsem si, že potřebujete někoho, kdo vás bude vytahovat z průšvihů.“

„Aha. To jsme moc rádi,“ řekl radostně Harry, „a ty bys takový Víceličný lektvar dokázala vyrobit?“

„Ne, je to příliš složité, mnohem těžší, než vyrobit Mnoholičný lektvar. Jeho speciálních vlastností se navíc dosahuje pomocí šesti vzácných přísad.“

„A jakých?“

„Mok z mozku modrého sviště, žloutenkový koncentrát, zárodek zeleného hlenu, základ na 100% vodku, vzorek rektální vodičky a divná červená voda z kozího vemene. V zájmu toho, aby nemohly být tyto přísady snadno zneužity, byly už před dávnou dobou poschovávány po celé škole.“

„A jak je tedy máme najít?“ zeptal se nechápavě Ron.

Dřív, než mu stačila Hermiona odpovědět, přiběhla do nebelvírské ubytovny Ginny Weasleyová, Ronova mladší sestra.

„Už jste to slyšeli?“ vzrušeně křičela, „Draco Malfoy našel nějakou mrtvolu a povídá se, že to je ten služebník toho zrádce, jak jste je nedávno zaslechli při rozhovoru v Prasinkách!“

„Vážně?“ divil se Harry. „Pojďme se podívat!“

Všichni rychle vyrazili a utíkali chodbami za Ginny, která je vedla. Po chvíli utíkání doběhli na místo nálezu, kde už se pohybovala spousta jiných studentů. Všichni vzrušeně diskutovali a zjevně již netrpělivě očekávali příchod některého z profesorů. Uprostřed davu studentů vítězoslavně stál Draco Malfoy.

„Jdeš pozdě, Pottere,“ začal Draco hned, jak spatřil Harryho, „tu mrtvolu jsem první objevil já!“

„A nebo jsi taky toho svého služebníka sám zabil, a pak jsi jakoby našel jeho mrtvolu, abys od sebe odvrátil pozornost!“ vyslovil Ron nahlas myšlenku, která napadla i Harryho.

„Co si to dovoluješ, Weasley?“

„Jak můžeš vůbec vědět, že tohle je ten poskok toho zrádce? Vždyť ho nikdo neviděl!“ přidala se Hermiona.

Draco se zatvářil znechuceně, stejně jako vždycky, když mluvil s Hermionou: „Nikdy jsem netvrdil, že to je on, špíno! To si tu někdo vymyslel. Klidně to ten poskok být může, ale taky nemusí! Takže mě z ničeho neobviňujte, nebo uvidíte!“

Hlouček studentů se rozestoupil a vzniklou uličkou k Dracovi a jeho nálezu přistoupil sám Brumbál.

„Rozejděte se, studenti. My už to tady s ostatními profesory nějak vyřešíme a o všem vás budeme včas informovat.“

Studenti začali pomalu opouštět místo nálezu. Harry se nechápavě podíval na Brumbála.

„Harry, ty i tvoji přátelé musíte také odejít. Je mi líto.“ Pak se otočil na Draca: „Vy také, pane Malfoyi.“

„Když člověk něco významného objeví, tak se musí jmenovat Potter, aby se mu dostalo náležitého ocenění,“ procedil skrz zuby Malfoy a dal se na odchod.

„Myslíte, že tím zrádcem je opravdu Malfoy?“ zeptal se Ron, když šel s Harrym a Hermionou zpátky do nebelvírské ubytovny.

„Těžko říct,“ začal Harry, „možné to je. Je tady spousta okolností, co mluví proti němu.“

„Já si myslím, že je to víc než zřejmé, že to je Malfoy,“ přidala se Hermiona.

Harry ji uklidnil: „Nemůžeme dělat ukvapené závěry. Navíc se teď musíme zabývat tou záhadnou knihou, co o ní mluvila ta zašifrovaná zpráva. Předtím jsi nám nedopověděla to o těch vzácných přísadách…“

Hermiona se na chvíli zamyslela a pak se vrátila k povídání o zvláštních přísadách na výrobu Víceličného lektvaru: „Mluvila jsem o tom, že všech šest vzácných ingrediencí bylo schováno po celé škole. Štěstím ale je, že každá z nich je schovaná právě tam, kde byly nyní zřízeny ubytovny nových kolejí!“

„A jak tohle víš?“ zeptal se Hermiony udivený Ron.

„No, kdybys trávil víc času studováním knih, tak by ses možná dozvěděl spoustu užitečných informací,“ uklidnila Rona Hermiona.

„Takže teď si tam pro ně jenom musíme dojít, že jo?“ chtěl se ujistit Harry.

„To je trochu problém,“ připustila Hermiona, „protože studenti ostatních kolejí je budou také chtít získat. Budeme se tedy s nimi muset nějak dohodnout, nebo jim je prostě sebrat…“

Ač tento plán Harry příliš netěšil, musel připustit, že to asi bude jediné možné řešení, pokud se chtějí ke knize „Putování Gunna, čaroděje z podzemí“ dostat jako první.

„Štěstí, že se nám podařilo získat alespoň nějaké z těch přísad,“ konstatoval následujícího rána Harry.

„To je pravda,“ souhlasila Hermiona, „jen doufám, že to bude těm studentům, co nám slíbili výrobu Víceličného lektvaru, stačit.“

Ron smutně přikývnul: „Musíme doufat. A kdy se s nimi máme vůbec sejít?“

„Dneska odpoledne. Doufám, že dodrží svoje slovo,“ odpověděl mu Harry.

Odpoledne se Harry, Ron i Hermiona vypravili na smluvené místo v Prasinkách. Edward Gumball, jeden ze starších studentů, je již netrpělivě očekával.

„Zdravím vás. Máte ty přísady, o kterých jsem vám říkal?“

„Něco málo máme,“ odvětil mu Harry, „snad toho bude dost na výrobu Víceličného lektvaru.“

„Ukažte,“ natáhl ruku Gumball. „vypadá to, že by to mělo stačit.“

„A kdy s tím budeš hotový?“ zeptal se zvědavě Ron.

„Výroba Víceličného lektvaru je náročná,“ začal vysvětlovat Gumball, „nejspíš budu hotový nejdříve za tři dny touhle dobou.“

„A kde se s tebou pak máme sejít?“

„Sejdeme se zase tady. Aby to ale nebylo nápadné, použijte Mnoholičný lektvar – změňte se v Brumbála. Víceličný lektvar má velmi nápadnou barvu a zápach, takže by bylo divné, kdyby ho přechovávali běžní studenti…“

„Dobře, tak jsme tedy domluveni,“ řekl Harry, „za tři dny se sejdeme tady a jeden z nás bude přestrojen za Brumbála. Moc ti děkujeme, Edwarde.“

„Nemáte zač. Co bych neudělal pro spolužáky …“

„Myslíš, že zvládneš Mnoholičný lektvar uvařit, Hermiono?“ zeptal se pochybovačně Harry.

„Určitě. Už jsem to zvládla jednou, tak proč bych to nezvládla znovu?“

„Možná ho budeme potřebovat víc,“ napadlo Harryho.

Ron nechápal: „A proč?“

„Studenti z ostatních kolejích si určitě od Edwarda ten Víceličný lektvar také nechají udělat. A co když se nás tam sejde víc takových, co budeme maskováni jako Brumbál?“

„Máš pravdu,“ souhlasila Hermiona, „uděláme toho víc, abychom předešli takovýmhle nedorozuměním. Takže teď vám napíšu seznam přísad, které mi musíte co nejrychleji sehnat.“

„Připraveni?“ nadhodila Hermiona.

„Určitě. Nemá smysl to protahovat,“ snažil se působit hrdinně Ron.

„Tak jdeme na to.“ Hermiona všem rozdala lahvičky s Víceličným lektvarem. Všichni se na sebe podívali, přikývli a všichni najednou ho vypili.

„Jakože se nic neděje?“ divil se Harry.

„Myslíš, že nás Edward podvedl?“ pochyboval Ron.

„Rozhodně ne,“ poznamenala Hermiona, „podívej se na svojí ruku!“

Ronova ruka se začala protahovat a pokrývat hustými chlupy. I Hermiona a Harry se začínali měnit. Jejich končetiny se zakřivovaly a zase rovnaly, protahovaly, vlasy jim rostly. Po chvíli stáli na místě Rona, Harryho a Hermiony Hagrid, Brumbál a profesorka McGonagallová.

„Neuvěřitelné!“ prohlásil Ron-Hagrid,

„Ale tvůj hlas – je pořád tvůj!“ všimnul si Harry. I jeho hlas zůstal nezměněn.

„To je správně,“ uklidňovala je Hermiona, „kompletní přeměnu v někoho jiného dokáže až Nejvícličný lektvar.“

Ron se nevěřícně kouknul na Hermionu a když už se nadechovala, že začne mluvit, předběhl ji: „Já vím, já vím, kdybych býval víc četl…“

Pak se všichni tři vypravili do knihovny.

U vchodu do knihovny stál jako vždycky knihovník. Harry na něj kývl na znamení pozdravu, totéž udělali i Ron a Hermiona. Knihovník také pokývnul.

„Super, vypadá to, že o vyjde!“ špitnul Harry.

„Ticho,“ okřiknula ho Hermiona, „nebo nás prozradíš!“

Harry a jeho přátelé zamířili do zakázané části knihovny. Zrovna když chtěli zahnout mezi police, zakřičel na ně knihovník:

„Profesore Brumbále!“

Harryho zamrazilo. Pomalu se otočil ke knihovníkovi.

„Profesore, něco vám vypadlo!“ shýbal se knihovník na zem pro list papíru, na kterém měl Harry napsán název knihy, pro kterou přišli.

„Děkuji vám,“ řekl Harry a natáhl ruku pro papír. Knihovník ucukl.

„Máte nějaký divný hlas, profesore…“ znejistěl knihovník.

„Ehm, jsem mírně nachlazený,“ snažil se Harry zachránit situaci.

„To určitě!“ vykřikl knihovník, vytáhl svou kouzelnou hůlku a zvolal: „Visio Originale!“

Harry cítil, že něco není správně. Podíval se na Rona a Hermionu a hned pochopil – knihovník použil nějaké kouzlo, které zrušilo efekt Víceličného lektvaru!

„Tyhle fígle možná fungovaly před několika lety, ale teď už si na mě s tím nepřijdete! A ani mě nezajímá, kde jste na Víceličný lektvar vzali přísady! Co jste tu hledali?“

„My,“ začala Hermiona, „my…“

„Nic neříkej – určitě pořád pátráte po tom zrádci, co? Nejste první, co jsem tu chytil.“

Hermiona už viděla, jak je teď všechny vyloučí ze školy, ale knihovník ji překvapil: „Můj názor je ale takový, že doba je zlá a bylo by třeba se toho zrádce zbavit. Umožním vám přístup ke Gunnově knize.“

Harry se divil: „Vážně?“

„Ale nechci to zadarmo. Doba je zlá a tak bych si potřeboval trochu přilepšit. Musíte mi v Prasinkách sehnat některé speciální předměty – kozí dech, netopýří ucho, kapku jednorožcovy krve, odštěpek kentauřího kopyta, lesní vůni a rybí šupinu.“

„A kde tam proboha takové věci seženeme?“ zděsil se Ron.

„Znám v Prasinkách několik specializovaných prodejců, kteří mají přesně to, co potřebuji. Jenže problém je, že každý má tyhle věci různě kvalitní. Samozřejmě chci jen ty nejkvalitnější a protože vy byste nebyli schopni poznat, který předmět je kvalitnější, musíte mi každý z předmětů přinést pokud možno od každého prodejce.“

„A to je celé?“ zeptala se Hermiona.

„To je celé. Ale zas tak snadné, jak to vypadá, to nebude…“

Harry, Ron a Hermiona si vyměnili rezignující pohledy a vydali se do Prasinek.

„Výborně, přesně tak jsem si to představoval,“ usmíval se potěšený knihovník.

„Takže teď se můžeme podívat po té knize?“ ujišťovala se Hermiona.

„Jistě, přesně jak jsem slíbil. Ale doufám, že je vám jasné, že o tom musíte mlčet. Stejně jako o tom, co jste pro mě udělali,“ zahrozil knihovník.

„Spolehněte se, neprozradíme vás,“ řekl Harry a společně s Ronem a Hermionou se vydal mezi regály.

„Na co asi chtěl všechny ty podivné věci?“ divil se Ron.

„Netuším,“ přiznal se Harry, „ale zaráží mě ta krev jednorožce. Vzpomínáte si přece, na co jí Voldemort používal – udržovala ho při životě!“

„Ty myslíš, že by takhle pro Ty-víš-koho sháněl jednorožcovu krev?“ pochybovala Hermiona.

„To je pravda,“ souhlasil s Hermionou Ron, „a kdyby mu pomáhal, asi by nás takhle nepustil k té knize – vždyť ta nás snad přivede o krok blíž k odhalení toho zrádce.“

„Asi máte pravdu,“ připustil Harry, „ale pořád by to mohl být jeden z podezřelých – stejně jako Malfoy.“

„Zaslechl jsem své jméno.“ ozval se Dracův hlas, „Kdopak to o mě mluví?“

Draco vystoupil zpoza jednoho regálu a za ním hned přispěchali Crabbe a Goyle.

„Malfoyi? Co ty tady děláš?“ vyhrkla překvapená Hermiona.

„A co tady děláš ty, špíno? Myslíš si, že jsi jediná, kdo se dokáže do zakázané části knihovny dostat?“

„Ale možná jsme tady z jiného důvodu než ty!“ nechal volný průchod svým myšlenkám Ron.

Draco znejistěl: „O čem to, sakra, Weasley, mluvíš?“

„My se snažíme odhalit identitu toho zrádce, kdežto ty se tu jistě snažíš zbavit se knihy, která by tě mohla prozradit!“

„Už toho mám dost! Žádný hloupý Weasley mě už nikdy nebude urážet!“

Malfoy vyndal svou kouzelnou hůlku, Ron okamžitě provedl to samé.

„Teď se tu těžko objeví některý z profesorů, aby tě zachránil!“ ušklíbnul se Draco. Už se připravoval na seslání svého kouzla, ale vyrušil ho nebývalý hluk.

„Co se to děje?“ divili se Crabbe a Goyle.

„Netuším,“ řekl Draco, „ale ani bych se nedivil, kdyby Weasley sám na sebe seslal omylem nějakou hroznou kletbu!“

„To není kletba,“ křičel vyděšeně Harry, to jsou další studenti! Všichni hledají tu knihu! Rone, Hermiono, rychle, musíme ji najít první!“

„A co když nás ten hluk prozradí,“ děsila se Hermiona, „a přiláká sem profesory?“

Harry se ji snažil uklidnit: „Neboj, něco mě napadlo.“ Harry vyndal svojí magickou hůlku a zakřičel: „Silencé Imaginato!“ Dav studentů rázem utichnul.

„To bylo vážně chytré,“ pochválil ho Ron. „A kde je vůbec Malfoy?“ podivil se.

„Musel běžet hledat tu knihu!“ odtušila Hermiona. „Musíme ho předběhnout, možná je to naše poslední šance, jak odhalit toho zrádce!“

Všichni tři se rozběhli mezi regály s knihami.

„Tady je!“ zvolal vítězoslavně Ron. Prstem přitom ukazoval na velmi tenkou knihu v kožené vazbě. Na jejím hřbetu bylo zlatým písmem napsáno jméno Guun.

Harry a Hermiona přiběhli k Ronovi. Chvíli udiveně na knihu koukali.

„Myslel jsem, že bude mít trochu víc stránek,“ poznamenal sarkasticky Ron. Harry opatrně vytáhnul knihu z police. Ozval se řinčivý zvuk – kniha byla připoutaná k polici obřím řetězem.

„Páni,“ obdivně pokynul Harry, „ta kniha musí obsahovat opravdu cenné informace, když je dokonce připoutaná k polici!“

„Tak už nezdržuj a otevři ji!“ naléhala Hermiona.

Harry opatrně knihu otevřel. Na zem z ní vypadly tři volné listy. Ron je okamžitě sebral a svou pozornost obrátil zpátky ke knize. Zdálo se, že neobsahuje vůbec žádné obrázky, jenom hustě psaný text. Harry začal předčítat.

„Fontána mládí!“ vykřikl vzrušením Ron.

„Ticho, Rone,“ uklidňovala ho Hermiona, „nechceme sem přilákat další studenty!“

„Už chápu, proč je ta kniha schovaná tady. Kdyby měl kdokoli k takové fontáně přístup, stal by se nesmrtelným!“ Harryho taková představa děsila. „A co teprve kdyby k ní měl přístup Voldemort!“

„Ale moc nám to neporadilo, kdo je tím zrádcem v našich řadách,“ uvědomil si Ron.

„Třeba ho najdeme u té fontány,“ napadlo Hermionu.

„To je možné,“ souhlasil Harry.

V rozhovoru je vyrušil knihovník: „Musíte rychle zmizet, míří sem Brumbál!“

Harry rychle zaklapl knihu, vrátil ji do police a s Ronem i Hermionou začali utíkat z knihovny zpátky na svojí ubytovnu.

„Snad si dobře pamatujete cestu k té fontáně!“ prohlásila udýchaná Hermiona, když dorazili zpátky na svojí ubytovnu.

„Něco si pamatuju, ale ne všechno,“ popadal dech Ron.

„Když dáme síly dohromady, určitě tu fontánu mládí

najdeme!“ zvolal resolutně Harry. Sám však svým slovům příliš nevěřil, ale naděje, že u fontány mládí zřejmě konečně odhalí zrádce, ho povzbuzovala čím dál tím víc. Harry si v duchu přál, aby tím zrádcem byl Malfoy – o kolik by to v Bradavicích bylo lepší, kdyby Malfoy neterorizoval život jemu ani jeho kamarádům!

„A možná nám pomůže tohle,“ zamával Ron několika listy papíru, které původně vypadly z knihy v knihovně, když ji Harry otevřel. Byly nadepsány drobným písmem: „Guunův deník“.

„Rone, ty jsi zlatej!“ pochválila ho Hermiona.

„Já vím,“ neskromně sám sebe pochválil Ron, „i když možná to nebude k ničemu. Uvidíme.“

Harry, Ron i Hermiona již pěknou řádku hodin bloudili a stále se jim nedařilo najít fontánu mládí.

„Už tam přece musíme být,“ prohlásil znuděně Ron. „A navíc se mi vůbec nelíbí, že ten Guunův popis cesty nás zavedl do Zapovězeného lesa!“

„Neboj Rone,“ snažil se ho rozveselit Harry, „my tu fontánu najdeme.“

„Ale vždyť už jdeme tak dlouho a pořád nic! Ještě že jsme vyrazili hned ráno!“

„Koukněte támhle!“ vykřikla Hermiona a přerušila tak jejich rozhovor. Ukazovala někam mezi stromy. Všichni tři udělali ještě několik kroků a před nimi se objevila nádherná kamenná fontána.

„Jak jsi jí mezi těmi hustými stromy mohla vidět?“ divil se Ron. „Takový zrak bych chtěl mít taky.“

„Ale kde je voda?“ poznamenal Harry. A opravdu – fontána byla úplně vyschlá a podle uvnitř ní vyrůstajícího mechu se dalo odhadnout, že už je vyschlá pěkně dlouho.

„To je divné,“ dumal Ron. „Proč by tedy tu knihu schovávali, když je fontána mládí bez vody?“

„Třeba to nevědí,“ odhadovala Hermiona.

Harry souhlasil s Ronem: „Ale něco tak nebezpečného, co může mít pro Voldemorta takovou cenu, jako tahle fontána, přece musí hlídat!“

„Pojďme se podívat blíž,“ navrhla Hermiona.

Všichni tři vykročili směrem k zašlé fontáně a začali si ji zblízka prohlížet. Kameny na vnější straně fontány vypadaly operovávané, avšak mech na kamenech na vnitřní straně fontány zapuzoval všechny myšlenky na to, že by fontánu mohl někdo udržovat.

„Tak se zdá, že nám ta knížka moc nepomohla – asi nám není souzeno odhalit, kdo je tím zrádcem,“ povzdechl si Harry a posadil se na okraj fontány. Ron si přisedl a navrhl:

„Tak se asi vrátíme, ne?“

Hermiona nevěřila svým uším: „Copak to teď chcete vzdát? Teď, když už jsme tak blízko?“

„Blízko čeho?“ divil se Ron. „Blízko středu neznámého lesa?“

„Nech toho, Rone,“ okřikla ho Hermiona, „přece musí být nějaký důvod, proč se ta šifrovaná zpráva pro zrádce zmiňovala právě o téhle knize, ne?“

„A jak víme, že ta zpráva byla opravdu od toho zrádce?“ přidal se na Ronovu stranu Harry. „Jak víme, že ji tam jen někdo nenastrčil jako nějaký špatný žert?“

„Asi máte pravdu,“ nechala se konečně přesvědčit Hermiona. „Asi půjdeme zpátky.“

Harry s Ronem se zdvihli a připravili se na odchod. Hermiona se k nim připojila, ale když chtěli vykročit, vykřikl Harry ukazujíce na fontánu: „Podívejte!“

Na jednom z kamenů, z kterých byla fontán zhotovena, se objevil zlatý text.

„Vy jste někdo něco udělal?“ tvářil se zmateně Ron. „Přísahal bych, že předtím tam ten text nebyl!“

„Já jsem ho také neviděla,“ připustila Hermiona. „Třeba se objevuje vždy jen v určitou dobu,“ tipnula si.

„To je možné,“ zapojil se do řeči Harry, „zrovna bylo poledne. Pak jsme ale měli štěstí, že jsem neodešli o chvilku dřív – a to díky tobě, Hermiono. Kdybychom tě neměli, nikdy bychom ten skrytý nápis neobjevili.“

Hermiona se začervenala. Ron mezitím přečetl text, který se na kameni objevil: „Ty kdož hledáš tajemství fontány mládí, nezoufej. Ještě nejsi na konci své cesty. Cestu ke skutečné fontáně já zanesl jsem do mapy, kterou na několik kousků pak rozdělil jsem a v blízkém okolí zde ukryl jsem. Najdi celou mou mapu a cesta k fontáně mládí bude tvá. Guun, čaroděj z podzemí.“

Ve fontáně se objevila jakási deska a u ní brk z ocasu fénixe. Ron, Harry i Hermiona na sebe tázavě pohlédli.

„Ten Guun byl ale lišák,“ přerušil ticho Ron, „když ve své knize ani nenaznačil, že jím popsaná cesta nevede ke skutečné fontáně.“

„To teda byl,“ souhlasila s ním Hermiona. „Teď bychom se ale měli zabývat tou mapou – k čemu je asi ta deska?“

„Třeba na ní máme něco psát,“ odhadoval Harry. „Nebo kreslit.“

Zatímco se bavili, nápis na fontáně zmizel.

„To by mohlo být ono, Harry,“ souhlasně kýval Ron. „Psalo se tam, že Guun tu mapu rozdělil na několik kousků – takže si je třeba máme překreslit na jedno místo a podle toho poznat kam máme jít!“

„Teda Rona,“ divila se Hermiona, „jsi chytřejší, než jsem si myslela – asi to tak totiž bude. Zkusme se ale po nějakém tom kousku mapy podívat a uvidíme.“

„To je dobrý nápad,“ přikývnul Harry a všichni tři se vydali hledat jednotlivé díly Guunovy mapy.

Ron dokreslit poslední kousek mapy.

„Tak co?“ ptal se ho nedočkavě Harry.

„Podle té mapy máme jít ještě hlouběji do lesa,“ děsil se Ron.

„Vážně?“ kroutil hlavou nevěřícně Harry.

„A neměli bychom raději zajít pro někoho z profesorů?“ navrhnula Hermiona. Zdálo se, že se jí hlouběji do lesa moc nechce.

„Tím bychom ztratili spoustu času,“ přesvědčil ji Harry.

„Tak dobře,“ ustoupila Hermiona, „tak radši jdeme, ať už to máme za sebou. Vůbec se mi v tom lese nelíbí.“

„Vidíš něco, Harry? Podle mapy jsme tam už dávno měli být.“ Ron začínal pochybovat o správnosti Harryho rozhodnutí pokračovat v cestě podle mapy.

„Vůbec nic – jen spoustu stromů,“ připustil smutně Harry. Také on začínal mít pochybnosti, zda bylo jeho rozhodnutí správné.

„Měli jste mě poslechnout,“ připomněla se Hermiona, „a měli jsme dojít pro Brumbála nebo alespoň Hagrida…“

„Asi jsme zabloudili,“ konstatoval Ron.

„Co se dá dělat,“ řekl odevzdaně Harry, „musíme tedy najít nějaký orientační bod a zase se vrátit na tu cestu podle mapy.“

„Poslouchá mě tu vůbec někdo?“ posteskla si Hermiona.

„Poslouchá,“ odpověděl jí Harry, „ale když jsme se nevrátili už předtím, tak teď to už nemá smysl…“

„Tak dobře, Harry. Věřím ti, protože vím, že se nikdy zbytečně nepouštíš do bezhlavých akcí. Doufám tedy, že i tentokrát dobře víš, co děláš. Nerada bych, aby mě vyloučili ze školy jenom proto, že jsme hledali nějakou fontánu, o které vlastně ani nevíme, jestli existuje…“

„Támhle je nějaká jeskyně!“ vykřikl Harry. Už dlouho se proplétali Zapovězeným lesem a jeskyně byla první významnou změnou ve vzhledu okolí.

„Ale podle mapy by tady měla být ta fontána,“ divil se Ron. „Myslíte, že bude v té jeskyni?“

„Těžko říct,“ nevěděla Hermiona, „asi se tam budeme muset podívat.“

Všichni tři se vydali k jeskyni. Když už stáli jen pár metrů od ní, z ústí jeskyně vystoupila temná postava.

„Harry Pottere, zase se setkáváme!“ projel vzduchem hlas Draca Malfoye. „A zase přicházíte s křížkem po funuse!“

„Takže jsi opravdu ten zrádce!“ neudržel se Ron.

„Weasley, jsi ještě zabedněnější, než jsem si myslel…“

„A co tady tedy děláš?“ nenechala Draca Hermiona vydechnout.

„To samý co vy – hledám nějaký stopy, kdo by mohl být tím zrádcem. A – na rozdíl od vás – jsem uspěl – zdá se, že Vy-víte-kdo používá tuhle jeskyni jako svou skrýš, uvnitř má spoustu svých poznámek!“

„To by mohlo být nebezpečné,“ děsila se Hermiona. „Co když se Vy-víte-kdo vrátí?“

„Až se vrátí, my už budeme dávno zpátky ve škole hlásit Brumbálovi jméno zrádce,“ ušklíbnul se Malfoy, „a zajistíme tak Zmijozelu vítězství v kolejním poháru!“

„Tím bych si nebyl tak jistý!“ Ozvala se mohutná rána a z jeskyně vylétli Crabbe a Goyle. S hlasitým nářkem dopadli na zem a z jeskyně vyšel sám lord Voldemort.

„Těžko stihneš doběhnout do školy dřív, než tě zabiju, bídný červe!“

Malfoyovo čelo pokryl pot a jeho dobrá nálada byla pryč.

„Lord Voldemort!“ zděsil se Harry.

„Slavný Harry Potter. Takže se zase potkáváme. Jsem rád, že je to zrovna dnes. Budeš svědkem mého vzestupu jakožto vládce světa, a pak konečně zemřeš za všechno, co jsi mi kdy udělal!“

„Já se tě nebojím. Už několikrát jsem tě porazil, dokážu to jistě znovu!“

„Na tvém místě bych si tak nevěřil. Jsem silnější než kdy jindy – a dost mi k tomu pomohl člověk, z kterého hodlám udělat generála své armády.“

„O tvém zrádci ve škole už dávno víme – našli jsme tvoje instrukce, které jsi mu posílal!“

„Ničemu nerozumíte,“ pokračoval Voldemort, „ještě se budete divit, co se tady děje. Teď mi dovolte, abych vám představil budoucího generála své armády, …“

Voldemort větu nedořekl. Přerušil ho hluk, který přicházel ze směru, kterým sem Harry a jeho přátelé přišli. Po chvíli napjatého očekávání z lesa vystoupili studenti prvního ročníku.

„Co tady, proboha, dělají?“ divil se Ron.

„Přesně jak jsem očekával,“ usmíval se lord Voldemort. „Šel jsi jim dobrým příkladem, Pottere – všechno dělali přesně podle tebe. Nechali se sem nalákat stejně jako ty!“

„Utíkejte!“ vykřikla náhle Hermiona. Zmateným studentům chvíli trvalo, než pochopili, že výzva byla určena jim. „My ho zatím zdržíme!“

„Běžte jeskyní, je tam teleport do Prasinek,“ přidal se Malfoy. „A nezapomeňte vzít Brumbálovi ty poznámky, co se v té jeskyni válejí.“ Harry se zmateně podíval na Draca.

„Nenechám ho ovládnout tenhle svět,“ řekl na vysvětlenou Draco a postavil se Harrymu po boku.

„A já si taky myslel, že jsi ten zrádce,“ přiznal se Harry.

„A jak vůbec víš, kam vede ten teleport?“ nemohl se smířit s Dracovou poctivostí Ron.

„Weasley, ty se mi snad zdáš. Já ten zrádce nejsem! Ale když to musíš vědět – strčil jsem dovnitř Goyla a když se vrátil, řekl mi, kam teleport vede, jasný?“

„Jak směšné,“ pronesl Voldemort. „Myslíte si, že tím něco změníte? Dřív, než se sem Brumbál a jeho spolek rádobyčarodějů dorazí, bude po všem!“

Voldemort vykřikl kletbu, kterou Harry nepoznával. Země se zatřásla a kolem se Voldemorta se objevilo několik jeho kopií.

„A teď mě zkuste zastavit!“ Armáda Voldemortů se rozběhla za studenty, kteří prchali směrem k jeskyni. U Harryho, Rona, Hermiony a Malfoye zůstal stát pravý Voldemort.

„Konečně je na čase ukončit náš spor, Pottere,“ prohlásil Voldemort a vykročil směrem k Harrymu.

Všichni studenti prvního ročníku díky snaze Harryho a jeho přátel uprchli do bezpečí – ale Harry, Ron, Hermiona i Malfoy stále museli čelit Voldemortovi.

„Takže kde jsme to skončili,“ vzpomínal Voldemort. „Už vím – chtěl jsem vám představit svého nového společníka – budoucího generála mojí armády.“

Harry a jeho přátelé stáli jako zmražení. Vždyť blízko kromě nich nikdo nebyl! Koho jim chce tedy Voldemort představit? Harry měl neblahé tušení.

„Nejdřív je však třeba zařídit několik málo věcí. Draco Malfoyi, předstup.“ Harry, Ron i Hermiona ztuhnuli.

„Takže nakonec jsi opravdu tím zrádcem ty!“ neudržel se Ron. „Já to tvrdil už od začátku!“

Vyděšený Malfoy vrhnul na Rona zlý pohled, ale strach mu nedovolil vyslovit ani jedno slovo.

„Mlč, ty nicko!“ okřiknul Rona Voldemort. Ronovi až teď došlo, že před ním opravdu stojí sám Voldemort, nejhroznější ze věch

hrozných čarodějů, a že by si s ním radši neměl zahrávat.

„V tobě jsem viděl velkou naději, Malfoyi. Váš rod mi byl vždycky sympatický.“

Draco nevěřícně na Voldemorta zíral. Ten se nenechal zaskočit a pokračoval: „Ale už tvoji předci odmítli mnou nabízené spojenectví. A to, že jsem si jako spojence nevybral tebe, mělo i své výhody – tušil jsem, že Potter bude podezřívat tebe! Takže si krásně odlákal jeho pozornost od skutečného zrádce!“

Draco netušil, jestli se má cítit provinile.

„Teď už tě na nic nepotřebuju a jen bys mi překážel! Avada Kedavra!“

Harry nemohl uvěřit svým očím. Bezvládné Malfoyovo tělo se sesunulo k zemi.

„Teď jsi na řadě ty s těma červenýma vlasama!“ vykřikl Voldemort. Ron si s hrůzou uvědomil, že Voldemortova výzva patřila jemu.

„Nikdy v životě jsem neviděl nikoho neschopnějšího, než jsi ty! Jsi ostudou všech čarodějů!“

Dřív než se Ron stačil jakkoli bránit, Voldemort ho poslal k zemi stejnou kletbou, jako Malfoye.

„Už toho nech!“ neudržel se Harry. „Chceš si to vyřídit se mnou a ne s mými přáteli!“

„Ale taky nepotřebuju nepohodlné svědky! Tak a teď ty, Hermiono Grangerová.“

Harry nedokázal jen přihlížet: „Nech ji jít, chceš mě!“

Voldemort vůbec na Harryho nebral ohled a pokračoval: „Nikdy bych nevěřil, že někdo, kdo nepochází z kouzelnické rodiny se mi může stát takovým cenným pomocníkem.“

Harry si myslel, že asi špatně slyšel. Hermiona a zrádce?

„Děkuji za pochvalu, můj pane,“ sklonila se před Voldemortem Hermiona.

„Ale, ale proč, Hermiono?“ nemohl stále uvěřit Harry.

„Už mě nebavilo poslouchat stále ty stejné řeči o mudlech,“ odpověděla mu Hermiona, „teď všem ukážu, že na původu tolik nezáleží!“

„Ty ale ten zrádce být nemůžeš,“ argumentoval Harry, „vždyť jsi byla skoro celou dobu s námi a navíc jsi nám pomáhala s hledáním stop.“ Harry se odmlčel. „A podle hlasu byl ten zrádce muž!“

„S hledáním stop?“ usmála se Hermiona. „Jak se to vezme. Ale pěkně popořadě: když jste s Ronem zaslechli ten rozhovor, kterým to všechno začalo, nebyla jsem s vámi – řekla jsem vám, že se musím učit. Ve skutečnosti jsem se snažila, abyste ten rozhovor slyšeli.“ Hermiona čekala od Harryho nějakou reakci. Ta ale nepřišla a tak Hermiona pokračovala: „Pak už bylo snadné předhodit vám poznámky, které vás povedou do zakázané části knihovny a navést vás tak na stopu k tomuto místu.“

„A co ten tvůj mrtvý pomocník?“

„Už jsem ho nepotřebovala. Navíc byl úplně neschopný a pořád něco kazil. Jeho mrtvolu jsem skoro strčila Malfoyovi pod nos, abych v tobě přikrmila podezření, že on je tím zrádcem. No a pak jsem vás už jen trochu popostrkovala, abyste se dostali až sem…“

„Ale proč? A co ten hlas – přísahám, že jsem slyšel dva mužské hlasy!“

„Když jsme se chystali do té knihovny, vyprávěla jsem vám o Nejvícličném lektvaru – tím jsem dokázala změnit svůj vzhled i hlas. A samozřejmě jsem vám nemohla Víceličný lektvar uvařit já, bylo by to moc podezřelé. V podstatě jsem vás sem dovedla jako za ručičku. A ta fontána mládí nikdy neexistovala! Pravou knihu Putování Guuna, čaroděje z podzemí, jsem nahradila kopií, která vás sem měla přivést. Určitě si vzpomínáš, jak jste to u té vyschlé studny chtěli vzdát – a já vás pořád zdržovala. Přesně jsem věděla, kdy se ten text objeví – sama jsem ho tam přičarovala!“

Harry nechápal, jak to, že si ničeho celou dobu nevšiml. Jeho nejlepší kamarádka ho zradila!

„Udělala jsem přesně to, co po mně můj pán chtěl. Teď zemřeš a já se stanu generálem jeho vzrůstající armády! Svět se konečně dozví, co všechno Hermiona Grangerová dokáže!“

Hermiona se otočila na Voldemorta: „Mistře, předávám vám Harryho Pottera, přesně jak jsem slíbila. Až se ho zbavíte, nic vám nebude bránit v ovládnutí světa.“

„Děkuji ti, Grangerová,“ pokynul Hermioně Voldemort, „a abys věděla, že to, co se o mě povídá, není pravda, jmenuji tě vrchním generálem své armády. Společně ovládneme svět!“

„Ano!“ zvolala vzrušením Hermiona.

Voldemort se otočil k Harrymu: „Tak Pottere, tvůj čas nadešel. Už dlouho jsi mi terorizoval život a čas mojí odplaty je konečně tady. Rozluč se se svým mrzkým životem!“

Hermiona naposledy pohlédla na Harryho a procedila skrze zuby: „Je mi to líto, Harry.“

Voldemort se rozmáchl hůlkou ke své poslední kletbě a Harryho bezvládné tělo se sesunulo k zemi.

„Harry, vstávej!“ snažila se Harryho probudit Hermiona.

„Jak může někdo takhle tvrdě spát?“ divil se Ron, který přispěchal Hermioně na pomoc. „Harry!“

Harry pomalu otevřel oči. „Rone? Ty nejsi mrtvý?“ Harry se cítil zmateně.

„Mrtvý?“ vyděsil se Ron. „Proč bych měl být mrtvý?“

„Vždyť tě Voldemort zabil – a Malfoye a mě taky a Hermiona se přidala na jeho stranu!“

Hermiona to nemohla vydržet: „Kdybych tě Harry neznala, myslela bych si, že ses úplně zbláznil!“

Harry se kolem sebe rozhlédl. „Kde to jsme?“

„Právě jsme přijeli do Bradavic!“ odpověděl mu Ron. „Skoro celou cestu jsi prospal.“

„A zřejmě jsi měl nějakou hroznou noční můru – nevím, jak jinak by tě mohlo napadnout, že bych se přidala na stranu Ty-víš-koho!“

„Takže to všechno byl jenom sen?“ ujišťoval se Harry.

„Určitě,“ uklidnil ho Ron.

„To se mi ulevilo,“ přiznal se Harry. „Ale všechno vypadalo tak skutečně…“

„Podívejte, Hagrid!“ vykřikla Hermiona a ukazovala z okénka. „Ahoj Hagride,“ zavolala z okénka a začala se hrnout ven z kupé.

„Jenom sen…“ ujistil se naposledy Harry a společně s Ronem vyrazil za Hermionou vstříc dalšímu roku na Bradavické škole čarodějnictví a kouzelnictví.