Za pošmourného počasí, bouřek, plískanic a zdlouhavých podvečerů, jako je zrovna ten dnešní, obchází Valdorské krčmy starý, prošedivělý bard. Nikdo ho nezná jménem, nikdo neví, odkud pochází, ani kam míří, ale všichni vědí, že sní svůj sen, sen o pravdách ve starých příbězích, sen o udatných skutcích hrdinů, sen o pohádkových pokladech, sen o dracích. Nikdo se s ním moc nebaví, ale když se zešeří a bard usedne k sálajícímu krbu, pokaždé se najde někdo, kdo mu objedná korbel teplé medoviny, a on pak začne vyprávět některý ze svých příběhů. Všechny jsou vždy velkolepé, některé hodně pohádkové, jiné zas téměř uvěřitelné. Všichni ale nejbystřeji poslouchají, když vypráví legendu o dračím pokladu:

Před mnoha lety, ale ne zas tak dávno, že by to už nikdo nezažil, žili v těchto zemích moudří kněží Starých bohů. Procházeli krajem a zastavovali se ve vesnicích a osadách, kde pomáhali prostým lidem za drobné protislužby. Když se hnala krajem v zimě nákaza, byli tam a dali všanc svůj felčarský um; a to jen za trochu jídla, pro které si navíc přišli až když bylo na jaře po všem a neštěstí zažehnáno. Jindy zas, v časech hojnosti, za příslib trochy mléka pomáhali u sedláků odrodit jejich kravkám, když se otelili, a když bylo ještě lépe, tak i jejich ženám. Lidé je měli v úctě, vážili si jejich moudrosti a zvali je na pomoc i když bylo třeba řešit spory. Jejich rozhodnutí vždy dbali, a proto jim lidé říkali Dru Vides, tedy Druidové. Když jich však nebylo zapotřebí, odcházeli Druidové vždy do hor nebo do lesů. V těch dobách byl v údolí klid a kraj se skvěl hojností.

Jednoho jara se však stala zvláštní, přezvláštní věc, která změnila život v údolí navždy. Ten rok tály jarní ledy obzvláště rychle a hladina řeky byla nejvýš, co stařešinové pamatovali. Voda tenkrát odnesla nejednu chalupu, nejeden vůz, utonulo nejedno jehně, ba dokonce se v ní nadobro ztratilo i několik dětí. Druidové pomáhali kde mohli, ale lidé jim začali zazlívat, že tomuto největšímu neštěstí, které kdy údolí potkalo, zabránit nedokázali a ani nikoho nevarovali. Poprvé za celá staletí tak důvěra prostého lidu v Druidy poklesla. Ze všeho nejzvláštnější ale nebyl příchod velké vody, nýbrž to, co přišlo potom. Povodeň totiž nepřinesla jen neštěstí, ale ještě něco dalšího.

Když začaly vody opadat a čerstvé jarní proudy odnesly usazené bahno, začali lidé pomalu pookřívat a vracet se do vsí u břehů. Ti, co tenkrát přišli ke splavům a brodům, se nestačili divit. Z vody na všechny strany vesele poblýskávaly třpytivé valounky a bylo jich tolik, že je nešlo spočítat, natož přehlédnout. Bylo to ryzí zlato, které zářilo čistotou a nabízelo se všem přihlížejícím. Někteří zprvu váhali, ale netrvalo dlouho a všichni podlehli pokušení snadného obohacení, jali se sbírat karáty, které jim řeka tak vystavila na odiv, a plnili všechno, co jim přišlo pod ruku. Zpočátku si pěchovali kapsy, potom nůše a vozíky, plnili doma hrnce, postele, půdy a nakonec i koryta pro dobytek. Jak se zdálo, tak na povodeň každý zapomněl dřív, než stihly louky vyschnout.

Jediní, kteří nepropadli náhlému nadšení, byli Druidové. Ne snad, že by ke zlatu byli nedůvěřiví, ale varovali sedláky, že by i přes chvilkové nabytí pokladů by neměli zapomínat na svůj obyčejný život a na své všední povinnosti. Druidy ale nikdo neposlouchal, protože jim stále byla zazlívána neštěstí, jež povodeň způsobila. Druidové neměli ve zvyku se vnucovat, a tak přestali vesnice pravidelně navštěvovat a jen zřídkakdy je někdo viděl vyjít z lesa. Ponechali sedlákům štěstí v jejich vlastních rukou tak, jak si přáli. V nejedné chalupě se pak stalo, že se pán domu začal cítit bohatý a přestalo se mu chtít obdělávat jarní pole, dojit krávy a někdy dokonce i se starat o vlastní rodinu. Po několika málo dnech tak začla být domácí zvířata dosti zubožená, stráně zanedbané a děti hladové. Už tak tenké zásoby po zimě ryhle ubývali a o to to bylo horší, že někteří dokonce neváhali pro uložení blyštivých valounků vylít konvice s mlékem a vysypat pytle s obilím. Tím, že jediné, čeho pak všichni měli dostatek, bylo zlato, nechtěl žádný z místních řemeslníků a pekařů nic prodat, protože pár zlaťáků navíc pro něj ztratilo cenu.

Týden potom, co povodeň opadla, tak v údolí nebylo téměř nic k jídlu. Sedlákům tedy nezbývalo, než se vydat na nákupy do blízkých měst. Zprvu naráželi na nedůvěru obchodníků, ale když se ti přesvědčili, že zlato, které sedláci mají je pravé a čisté, přestali váhat a velmi ochotně nabízeli veškeré své zboží. Nikdo ze sedláků neměl zkušenosti s obchodováním a cenu zlata jenom odhadovali, a tak se nejeden z nich nechal od obchodníků vzít pořádně na hůl. Nijak zvlášť jim to ale nevadilo, zlata měli dost. Velké obnosy také padly při návštěvách krčem, hostinců a veřejných domů a povídačka o tom, že do města dorazili vzácní a bohatí hosté se brzy rozkřikla po širokém okolí. Netrvalo dlouho a široko daleko si všichni povídali o Zlatém Údolí.

Obchodníci si tenkrát přišli na dobré jmění a ti nejpodnikavější z nich přestali čekat na návštěvu potřebných a vyrazili se svými vozy prodávat přímo do vesnic. Obchodníci ale nebyli jediní, kdo se rozhodl tuto šanci využít. Spolu s nimi se také dobře dařilo se na sedlácích přiživit hostinským, děvkám, kejklířům, žebrákům, ale také kapsářům, lapkům, zlodějům a jiným podvratným živlům. Co chvíli byl některý ze sedláků na cestě přepaden a pokud se pokoušel bránit, tak i zbit. Ty nejvíce nešťastné z nich našli dokonce ubité k smrti, tak silná byla závist některých lapků.

Po pár týdnech bezstarostného užívání se tak sedláci opět začali bát opouštět své vesnice. Banditi byli den ode dne smělejší a pouštěli se čím dál blíže k vesnicím. Sedláci marně hledali pomoc a obávali se komukoliv důvěřovat. Poté, co bylo přepadeno a vydrancováno několik krajních chalup, zkoušeli o ochranu požádat městské královské posádky. Protože se vojákům na bandity nechtělo, sedláci byli odmítnuti a navíc nařčeni, že s takovým bohatstvím se určitě vyhýbali placení daní. Místo pomoci tak byli navíc málem postaveni před soud. Nejhorší však stále mělo teprve přijít.

Přesně měsíc potom, co povodeň opadla, přijel do jedné ze vsí posel, nesoucí vzkaz od knížete Oldrahona, který vládl ve vedlejším kraji. Ve zprávě se říkalo, že kníže prohlašuje nalezené zlato za královský majetek a za jeho zadržování a vyhýbání se placení daní budou všichni viníci zbaveni práva hospodařit na královských polích, které tímto přecházejí v knížecí léno. Výhružná novina končila varováním, že kdo neuposlechne a bude odporovat při vydávání majetku, bude na místě oběšen.

Než se sedláci stačili rozkoukat, dorazila knížecí vojska a začala vykonávat Oldrahonův plán. Někteří sedláci se pokoušeli bránit, ale proti obrovské přesile neměli nejmenší šanci a zle dopadli. Vojáci šli od chalupy k chalupě a zabavovali, co jim pod ruku přišlo. Rozohnění počátečními potyčkami brali zlato tak nevybíravým způsobem, že se jejich počínání sotva lišilo od nedávných drancování. Ve vesnicích, kam ještě nedorazili, vypukl obrovský zmatek. Někteří sedláci začali narychlo budovat nějaká opevnění, jiní zas brali co unesli a vynášeli to do lesů. Bohužel pro vesničany si ale zmatku povšimli i lapkové a bandité číhající na příležitost. Ti, kteří utíkali z vesnic, byli přepadeni a okradeni a opuštěné chalupy, které za sebou zanechali, začali být také rabovány. Největší hrůza se tak v údolí rozpoutala ve chvíli, kdy tlupy banditů a knížecí vojska postupovaly proti sobě a nenechávaly kámen na kameni.

Zbytku zoufalých sedláků nezbylo nic, než v poslední naději utéct do lesů a obrátit se na Druidy, kteří tam již několik týdnů přebývali. Druidové, když viděli spoušť, jež se v údolí odehrávala, a naději v očích vesničanů, s níž se na ně obraceli, rozhodli se jejich prosbu o pomoc vyslyšet. Za soumraku se odebrali do kopců, kde uspořádali tajemný obřad. Nikdo z vesničanů tenkrát nesměl jít s nimi a všichni museli zůstat po celou dobu v údolí. Obřad trval celou noc a na jeho konci, téměř za úsvitu, probudili Druidové strašlivou stvůru z počátku věků.

S temným duněním křídel a řevem, při němž se stavělo srdce a ježily se chlupy po celém těle, se sedlákům nad hlavami přehnal tmavý obrys. Bylo z něj vidět jen obrovské pařáty a odraz blednoucího ranního měsíce dával tušit velké lesklé šupiny. Když se stvůra mohutně nadechla, ozval se obrovský výbuch a od tlamy jí vyrazil sto sáhů dlouhý sloup ohně a síry. V tu chvíli všichni sedláci věděli, že to je drak! Byl mnohokrát větší, než si ho i ti nejodvážnější představovali podle dětských povídaček, a zamířil si to dolů, k vesnicím.

Bohužel, nebo možná bohudík, tenkrát nikdo, kdo by pak mohl vyprávět, neviděl, co se vlastně v údolí stalo, ale z těch, co tam byli, to nepřežil jediný. Když se vesničané vrátili večer do svých vesnic, spatřili peklo na zemi. Po celém kraji se povalovali mrtví knížecí vojáci spolu s bandity a sedláky, kteří nestačili utéct. Někteří byli roztrhaní na kusy, jiní spáleni a další zas rozmáčknuti tlapami obrovského zvířete. V kraji byl ale obrovsky nezvyklý klid, jen tu tam něco ještě doutnalo. Ti, co to viděli, na to už nikdy nemohli zapomenout.

Otřeseni byli všichni. Sedláků zbývala už sotva třetina toho, kolik jich bylo před povodněmi, a tak se usadili v těch několika málo chalupách, které zůstali nedotčeny. Druhý den se pak pustili do úklidu okolí a shánění rozutečených zvířat zpět z luk a lesů a na zlato už nikdo nepomyslel, ač se ho stále všude válely kopy. Ze zlaté nákazy se zdáli být na chvíli všichni vyléčeni a pomalu se život začal vracet k normálu. Potom, co pohřbili mrtvé a ustájili zvířata, došlo konečně na obdělávání polí. Po dalším týdnu se už téměř všichni vzpamatovali, protože jim nic jiného nezbylo. Někteří pak sebrali opět část zlata a šli do města obstarat nějaké jídlo. Kudy prošli ale naráželi na strach, odpor a nenávist, lidé z jiných krajů se báli, že jejich zlato na ně přivolá neštěstí. Domů se tak vrátili s prázdnou.

Ten večer se však vrátil do údolí drak a odnesl si několik krav a jednu dívku. Možná to bylo za trest od Druidů, že si vesničané opět vzpomněli na zlato, možná dostal jen po té době hlad. I vydali se sedláci ještě jednou pro pomoc za Druidy a žádali je, ať stvůru opět odvolají. Druidové už však vesničanům nebyli zdaleka tak nakloněni, jako kdysi. Slíbili pomoc, ale žádali za to od vesničanů, aby se všeho zlata zbavili. Vybrali jednu jeskyni daleko v horách a nechali sedláky, ať tam odnosí všechny valouny, které jen najdou. Zubožení sedláci již neměly sílu odporovat, využili tuto svoji poslední šanci a celý měsíc strávili nošením zlata.

Když už nebylo po zlatě v údolí ani památky, uspořádali opět Druidové obřad, kterým draka usmířili a přikázali mu navěky hlídat zlato v jeskyních. Z těch sedláků, kteří jeskyně viděli, nesměl žádný promluvit o tom, kde leží. Pohrůžkou jim bylo, že pokud někdo někdy vkročí do jeskyní, drak se probudí a rozpoutá opět svůj hněv. Sedláci slíbili mlčet, a protože drakův hněv znali, svůj slib také dodrželi.

Tím se zdálo být již vše zažehnáno. Pole se zakrátko zazelenala, ve městě, když viděli, že jsou sedláci opět chudí, přestali být proti nim tolik nevraživí, a nebýt ztráty mnohých blízkých, bylo by vše jako dřív. S jednou jedinou výjimkou. Svým počínáním se lidé připravili o důvěru Druidů a ti již s nimi nechtěli nic mít. Když bylo po všem, Druidové se odebrali nadobro do lesů a hor a v kraji je již nikdo nikdy neviděl.

Dnes již nikdo neví, co z toho příběhu je pravda a co na něm při vyprávění bardi přikrášlili. Občas se ale najde někdo, kdo povídačkám o pokladu uvěří a vydá se ho hledat...