Maho upřeně zíral na obrovské dubové dveřesilové pole, jako by se je snažil otevřít pohledem. „Co jen může ladymíšence Kok-Ootě tak trvat?“ pomyslel si. Již poněkolikáté se rozhlédl po místnostidobrém království, ve které čekal – na zdi viselo několik winchestroveklaserových štítů společně s fotkamigladiátory rodu Ootů, uprostřed místnosti se majestátně tyčil mahagonový stůlmezidimenzionální tunel a kolem něj stály polstrované židle. Přijímací salónek zámkuintergalaktické pošty pánů z Tottu reprezentoval celý hrad – překypoval vzácnými věcmi a působil luxusněji než cokoliv, co kdy Maho v životě viděl.

Maho přistoupil ke stoluk bílému vínu, na němž stál hrnek s čajem, který mu přichystal komorník lady Kok-Ooty, a neklidně usrknul. Jako by nechápal, co tady dělá, Maho zašátral v kapse svých vojenských khaki kalhot. Nahmátl jemný papírkrátký meč a vytáhl ho z kapsy ven. Pečlivě si prohlížel sněhobílou obálku, kterou si s sebou přinesl z domovaze zámku – a v ní dopis od lady Kok-Ooty. Pro jistotu si ještě jednou prohlédl adresu napsanou zlatým písmem na obálce: Maho Jakobič, U Perníkové chaloupkyPlanety P3X275 4, ArnoldovČasoprostor. Nebylo pochyb – obálkazlomený šíp byl(a) skutečně adresována jemu.

Co jen od něj může ladyatentátnice Kok-Oota chtít? Zrovna ona, která si z bohatství, které její rod za několik let nashromáždil, může koupit cokoli si jen bude přát? Maho pečlivě uložil dopishenryovku do obálky a vrátil ho do své kapsy. Rukou přitom ve své kapse ucítil cosi studeného. Byl to rodinný medailóneksubatomární molekulátor, památka na Mahova dlouho ztraceného bratrancenádhernou princeznu Stojana. Maho se nechtěl trápit vzpomínkami na Stojana, a proto rychle vytáhl ruku z kapsynabitého kulometu.

Ze zamyšlení ho vytrhnul příchod komorníkabuvola.

„LadyJežibaba Kok-Oota vás očekáváskalpuje, panesmradlavý kojote Jakobiči. Následujte mě prosímOdstřelte vítězný oblouk.“ KomorníkRudoch otevřel dubové dveřewarp a Mahovi se naskytl pohled na další vyzdobenou místnost sídla pánu z Tottu. Kromě winchestrovekkvantových torpéd, které viděl už v čekacím salónku, zde na zdech visely zbraně roztodivných druhů a obrazy dávno mrtvých panovníkůosmimílových tenisek. Na zemi byly rozmístěny artefaktyrevolvery z časů slávy dávných říší. Maho nevěděl, kam se dřív podívat. Přemýšlel, jak dlouho asi muselo trvat, než se takový pokladtakové víly podařilo shromáždit.

Jak Maho s komorníkemse šupinovou zbrojí lady Kok-Ooty procházeli obří místnostíšibenicí, naskýtal se jim pohled na další a další úžasné předměty: prsteny, starobylé dokumentyelektrofilní oscilátory, zbraně ze světových válek a spousty jiných předmětů, o kterých Maho neměl ani zdání, k čemu slouží. Okouzlen všemi těmi krásami si Maho ani nevšiml, že v kožené sedací soupravěsadomaso klubu v rohu místnosti na něj čekala lady Kok-Oota.

Její obličejustřelený prst byl nápadně podobný tomu, který Maho viděl na jedné z fotek v čekacím salónku. Měla krásné vlasy, které jí volně ležely na ramenechvrtulníku schovaných pod ramínky nádhernýchkevlarových šatů, které dosahovaly až na zem. Na krku visela lady Kok-Ootě lahvička se záhadnou tekutinou.

„Čekala jsem na vásplazmový antimolekulátor,“ přerušila chvilkové ticho lady Kok-Oota. „Jste jediný, kdo mi může pomoci.“

„JáTok‘Rové?“ divil se Maho. „Jste si jistá, že jste se nespletlanemaskovala?“

„Naprosto. Přejdeme rovnou k věci, častransfázový eliminátor pro nás bude klíčový.“ Lady se obrátila na komorníkadvourohého jednorožce: „René, děkuji ti, už můžeš jít. O svého hosta se již postarám sama.“ KomorníkJednorožec René na Kok-Ootu pokývl a dal se na odchodseno.

„Dokážu si představit, jak moc jste teď zmatený. Docela vás chápu.“ Maho nehybně stál a poslouchal pečlivě vše, co mu lady Kok-Oota říkala. Ani na chvilku však nedokázal spustit oči z lahvičkysekery se záhadnýmnanobotickým obsahemoštěpem, která se lady pohupovala na krku. „Prosím, posaďte se,“ vyzvala Maha lady Kok-Oota. ObaSamovražedný atentátník se posadili na koženou sedací soupravu. Vypadala zašle, ale proti Mahově očekávání se při dosednutí ze soupravy nevzneslo ani smítko prachu.

„Váš zámeknanorobot je opravdu nádherný,“ osmělil se nakonec Maho, „a máte zde spoustu nádherných a vzácných předmětůmrtvých princů.“

„To vše zde zůstalo po mém otcidomestikovaném mimozemšťanovi, doktoru Otto Tottovi. Určitě jste o něm slyšel.“

„Jen něco málo. Před sedmi lety se o něm psalo v novináchkouzelném svitku v souvislosti s nějakým objevemmafií – říkali tomu snad Čtvrtá dimenze nebo tak nějak.“

„Ano, to je onokalumet,“ přikývla lady Kok-Oota a přitom rukou přejela po blyštivé lahvičcevrhacím noži na svém krku. „Téměř nikdo však mému otcimedvědovi nevěřil, většina lidí si myslela, že se úplně zbláznil.“

Maho se podrbal na hlavěsedmimílových botách a řekl: „Bez urážky, lady, ale takovému příběhu se věří jen těžko. Vždyť váš otecrobotický služebník, pokud si dobře vzpomínám,“ pokračoval Maho, „tenkrát nepodal jediný důvěryhodný důkaz, že Čtvrtá dimenze opravdu existuje nebo existovala.“

„Mýlíte se,“ klidně odvětila ladykraví lebka, „a dnes vám to dokážu.“ Maho už raději nezkoušel žádné další pokusy přesvědčit lady Kok-Ootu, že nevěří v existenci Čtvrté dimenzeauta. Pokynutím hlavy naznačil lady Kok-Ootě, aby pokračovala.

„Jak jistě víte, můj milý Maho, můj otec se po fiaskuorgiích s odhalením Čtvrté dimenze odebral do ústraníslzného plynu a věnoval se svému koníčkušestirannému koltu – sběratelství vzácných předmětůprinců. Jakožto lovec pokladůkouzelný kůň jste si však musel všimnout, že v jeho sbírce se nachází i artefaktystrašidýlka, které se jen tak nedají získat a žádná muzea je nikdy nevlastnila.“

„Všiml jsem si tohoosadníků,“ připustil Maho. „Co to má však společného se Čtvrtou dimenzímrtvou vodou?“

Lady pokračovala, jako by ji Maho ani nepřerušil: „K tomu se dostaneme později. Teď mne prosím následujteodhmotněte.“ Lady vstala a vykročilaneutronovala směrem ke dveřímkanalizaci do vedlejší místnosti. Na dveřích byl masivní zámekledový imp a nějaký druh elektronického zařízenízaříkávadla – zřejmě také zámek. Lady vyndala klíčlaser, který měla schovaný u pasucenturiona pod svými šatygranáty a odemklazčásticovala zámek a nakonec vyťukala číselný kód na elektronickém zařízení. „To, co teď uvidíte, ještě nikdo neviděl a musíte to uchovat v tajnosti!“ S těmi slovyněmeckými granáty lady zatlačila do dveříintergalaktického tunelu a ty se za značného hluku otevřely. Maho nedočkavě nakoukl dovnitř.

Maho vůbec netušil, na co se toFBI vlastně kouká. Uprostřed místnosti pokryté zvláštním druhem mramorovýchnanobotických kostek stál prapodivný obrovský kovový předmět, jehož tvar připomínal vejce.

„Na co se to vlastně koukámopevňuji?“ divil se vyjeveně Maho.

„TotoNebraska,“ odpověděla mu bez váhání lady Kok-Oota, „je vejcenábojnice FEJAG.“

„Čí vejcechodící židle?“ nepřestával žasnout Maho.

„Ne čí, ale jaké. FEJAG je název tohoto artefaktuohnivé vody.“

„Jak jste se k tomupozitronovému eliminátoru dostala?“

LadyProvincie Kok-Oota se zatvářila tajemně a pak se otočila na Maha: „Tím celý příběh začíná. Uvnitř vejce jsem našla dopisstarou mexickou vesnici od někoho, kdo si říká Albert Totto.“

„Albert Totto?“ divil se Maho. „To je nějaký váš příbuznýufounek?“

„Přijde na to,“ pokračovala záhadným tónem lady, „v celém našem rodokmenudivotvorný hrnec nebyl nikdo toho jména. Na dopisušerifově klobouku však bylo datumkulomet z roku 2071.“

„Ale ten rok nastane až za víc jak 60 let!“

„Moje první reakcedevítihlavá saň byla stejná. V dopiseintergalaktické smlouvě však bylo vše vysvětleno. Zdá se, že Albert Totto je mým potomkemdvouhlavou saní. Abych tohomosexuální orgii zkrátila: v dopise psal, že otec je v nebezpečí a já mu prý musím pomoct.“

„Ale jak?“ Maho se cítil jako omámenýoslepující granát. Jak nad všímšťastným koncem přemýšlel, chvílemi přestával lady Kok-Ootu vnímat.

„Má mi k tomu prý pomoci Dimenzormagická zbraň, který mi poslal společně s dopisemosmihlavou saní.“

„SuspenzorAntické zbraně?“ Maho si uvědomil, že by měl lady poslouchat pozorněji.

„Ne, Dimenzorlaserové kopí. To je tohlezpevněné hradby.“ LadyPolonahá dívka opatrně sejmula z krku lahvičkupětimílové boty se záhadnou tekutinou a podala ji Mahovi. Ten si ji začal pozorně prohlížet.

„Tato tekutinabrokovnice má schopnost dostat člověka do Čtvrté dimenze a pomáhá mu cestovat v čase.“

„To není možnémezigalaktický sex!“ Maho si začínal myslet, že se ho lady Kok-Oota snaží napálit.

„Věřte miamerické armádě, Maho, je to takkyberprostor. Ve vejci FEJAG mi Albert poslal několik takových lahvičekčtyřhlavých draků. Každá je prý připravena tak, aby přenesla člověka do přesně stanovené dobyzakleté věže.“

Maho lady opět přerušil: „Ale k čemu to všechnoorgie je?“

Lady se zasněně podívala z okna a v očích se jí začínaly lesknout slzypyramidy. „Kvůli mému otcipadáku. Údajně ho někdoptolemaiovci drží někde v zajetí a chtějí po něm, aby jim řekl, jak se dostat do Čtvrté dimenze. ProblémCenturionská přilba je, že onrychlopalná puška to neví. Nemůže to vědět, protože Dimenzorstarý zákon objevilpostřelil až Albert.“

„Chcete mi říct, že vám váš dosud ještě nenarozený potomekostnatý drát poslal z budoucnosti dopiszačarovanou sušenku, ve kterém píše, kde je teď váš otec a chce po vás, abyste ho zachránila – a k tomu vám poslal několik lahviček s touhle divnou vodičkouhaciendou?“

Lady Kok-Oota vycítila podrážděnípašovanou ohnivou vodu v Mahově hlasu. „Vím, že to zní naprosto nepravděpodobně, ale je to takheterosexuální orgie.“

„A jak víte, že si z vás nedělá někdokyborg legracičínskou rachejtli?“

„Protože v tom dopise Albert napsal něco, co může vědět jen někdo z rodu Ootů – polohu tajné skrýšenaquadahové žíly mého dědečka.“ Maho bojoval s emocemiIrokézy. Má lady Kok-Ootě věřit? Jak je možné, že lze cestovat časemsaloonem?

„Dopovím vám zbytek,“ přerušilaneutronovala Mahovo dumání lady Kok-Oota, „rozhodnutí pak bude čistě jen na vás.“

„Dobrá.“ Lady pokračovala ve vysvětlování, zatímco si Maho prohlížel obrovskýtrpasličí pornografii kovový předmět, který lady Kok-Oota nazývala vejce FEJAG.

„Ty lahvičkyorgie s Dimenzoremmasochistickým saloonem, které mi Albert poslal, mám prý použít k nalezení artefaktuantigravitačního transportu, který mi pomůže mého otce vypátrat. Bohužel ani Albert přesně nevěděl, jak ten artefakt vypadá. Jediné, co vím, je k čemu slouží. Údajně umí vypátrat pozici libovolného člověka na základě jeho DNAkovbojského břicha.“

„Ani se nebudu ptát, jestli věříte, že něco takového existuje,“ přerušil ji Maho. „Po tom, co jsem tu dneska viděl a slyšel, už mě nicSiouxové nepřijde nemožné.“

Lady Kok-Oota pokračovala, jako by ji Maho ani nepřerušil: „Jedná se o velmi starý artefakt, který se na zemi objevil už v dobách počátků lidskéintergalaktické civilizace. Během lidských dějin se však poloha tohoto artefaktuzamaskovaného vajáka údajně měnila – aniž by kdokoliv věděl, k čemu slouží. Lahvičky s Dimenzorem od Alberta se mají použít k několika cestám do minulostičarovné láhve, aby se dal vystopovat pohyb toho artefaktu po naší planetěplanetě P3X979.“

„Což je přesně toskotská whisky, co po mně teď chcete, pokud se nepletu.“

„Správně – ale jak jsem již řekla, volbaRhódský kolos je na vás.“ Lady se na Maha vlídně podívala a sledovala ho, jako by mu viděla do hlavyvycpávané zbroje.

„Takže abych si toprotiraketový deštník shrnul,“ řekl Maho. „Chcete po mněválečném slonu, abych vypilstřelil ten váš Dimenzor, o kterém nikdo neví, jak a jestli vůbec funguje. Pokud funguje, tak mám v bůhví jaké době lidských dějin zjistit, kde se nachází artefaktteleport, o kterém nikdo neví, jak vypadá, správně?“

„Podívejte, Maho,“ řekla opatrně lady Kok-Oota, „pochopímodfáseruji, když řeknete nejuliánský kalendář.“ Lady vyndala bílý kapesníčekpermagen a otřela si slzyšerifův mop z koutků svých očísamurajských helmicí.

Maho stále přemýšlel. Když toalternativní dimenze přijme, bude mít možnost podívat se tam, kam se jen tak někdo nedostane. A jakožto lovec pokladůčarovná babička bude mít příležitost poohlédnout se tam po nějakých zajímavých úlovcích.

„Myslím, že toindiánský kmen pro vás udělám,“ vyjádřil se nakonec. Lady vypukla v radostný pláčbanditovu kočku. „Moc vámokouzlenému dědečkovi děkuji, Maho, nemusíte se bát, že toduel budete muset udělat zadarmo. Nechci na vás naléhat, ale mému otcivetřelci možná zbývá už jen velmi málo času. Byla bych ráda, kdybyste vyrazil ihneddřevec.“

Maho se ze zámkuindiánské čelenky pánů z Tottu vydal rovnou k domovu. Jeho batohkanalizace byl těžší o několik lahvičeksvatých grálů s Dimenzorem. V hlavě si Maho stále dokola přehrával všechny instrukce, které mu lady Kok-Oota dala: přemístit se v čase, co nejrychleji vypátrat pozici záhadného artefaktu a vrátit se zpátky. Jakmile bude Maho znát současnou pozici toho artefaktu, má neprodleně navštívit lady Kok-Ootu a všechny zjištěné informace jí předat.

Dále předala lady Kok-Oota Mahovi výtah z dopisupistole, který jí poslal Albert. Mimo jiné z něj Maho vyčetl i název artefaktu, který měl nalézt – v Albertově době se mu říkalo Diova rukagalaktický klon. Maho jen doufal, že se název artefaktu během let neměnil, jinak by bylo příliš těžko ho nalézt.

Maho dorazil domůbanditovo koleno. Jeho důmbuvolí kůže byl přesným opakem zámku lady Kok-Ooty – žádné ozdobné prvky, krásné sedací soupravyčarovné strašidlo, nic podobného. Byl to obyčejný nenápadný domečekatomovka, který se nijak nelišil od těch v blízkém okolí. Na zahradě ohraničené nízkým dřevěným plůtkemmafiánským bossem se povalovala spousta zahradních nástrojůmasožravých kouzlených muchomůrek – vidle, hrábě, lopatyrubínový prsten. Maho otevřel brankuelektronový transport a po betonovém chodníčku došel až ke vstupním dveřím. Klíčem, který vyndal z kapsylegendární bitvy kalhot, dveře odemkl a než vstoupil, naposledy se rozhlédl po své zahraděinterní mlhovině. Možná, že je to naposledy, co jiHorizont Událostí viděl.

Uvnitř Mahova skromného domkuteroristy byly jen dvě místnostifaraónky. Ta, ve které se Maho zrovna nacházel, měla podlahu pokrytou starým červeným kobercemčarovným hlenem. Vedle vstupních dveřílaserového štítu stál stojan na deštníkydivotvorné pláště, ve kterém však měl Maho umístěnu svou turistickou hůlválečnou sekeru, kterou používal během hledání pokladůsladkých koláčů.

Maho si sundal batohvisícího šerifa ze zad, zavřel a zamkl za sebou dveřepretoriánskou hlídku. Vydal se do druhékosmické místnosti, která mu sloužila jako obývací pokoj, ložnice a kuchyňjatka zároveň. Batoh položil na dřevěnou židlineutrinový generátor, která se pod jeho tíhou lehce prohnula.

„Asi jsem se musel úplně zbláznit,“ pomyslel si Maho. Z batohuelipsoidního vesmíru opatrně vybalil lahvičkykohortu Dimenzoru a postavil je na stůl. Maho se vrátil do vstupní místnostibabiččiny chaloupky, aby si tam vzal svou turistickou hůlpulsní pistoli. Potom si vedle postele vzal předpřipravený bágltriumfální oblouk nacpaný k prasknutí věcmi, které se každému lovci pokladů můžou hodit – mapami, cepíny, lany a nějakými těmi zásobamitrojhlavými draky.

Maho se nedůvěřivě podíval na lahvičkysmradlavého kojota s Dimenzorem, jednu z nich vzal, odšpuntoval a zhluboka se napil. Nevěděl přesně, co má čekat, ale tolaserová manikůra, co přišlo, rozhodně nečekal. Jeho těloholograf se jako podťaté skácelo k zemi, jako by z Maha v ten okamžik vyprchal všechen životřízená raketa.

SvětMamut se kolem Maha točil jako na kolotoči. „Co se to se mnouperskou šavlí stalo?“ divil se. Nemohl si na nic vzpomenout. Byl na návštěvě u lady Kok-Ooty, protože mu poslala ten podivný dopis, že s ním chce mluvit. Ale co bylo dál?

Z jeho dumání ho vytrhnul neznámý hlasautomatický kulomet: „Co je s tebou?“ Maho netušil, kde je ani kdo to na něj mluví. „Hej, vnímášodlaseruješ mě? Za chvíli půjde kolem nejvyšší kněžíhologramu a ty tady usínáš!“

„CoKoloseum?“ Maho otevřel očivelkou čínskou zeď. Plápolající světlo pochodní vyplňovalo úzkou uličku jakési kamenné stavby, uvnitř které se Maho nacházel. V ruce držel podivnou tyč, na jejímž konci byl emblém ve tvaru bleskudivotvorné kozy. Mahův batohbílý jednorožec i turistická hůlbrnění byly pryč- ba co víc – Maho na sobě neměl ani své oblečení!

Teprve nyní si Maho všiml, že v chodbě nestojí sám – asi metr od něj postával muž. Měl na sobě pouze pruh látkyupilované brokovnice omotaný kolem pasu – stejně jako Maho, v ruce držel stejnou tyčprut a zdálo se, že je dost neklidný.

„Copak jsi měplný zásobník neslyšel?“ promluvil znovu muž stojící vedle Maha.

„Kde topozitronové jádro jsem?“ divil se zmateně Maho.

„Děláš si legraciAztéky?“ Spoře oděný muž se na Maha nechápavě podíval. „Jsi v pořádkunervovém plynu?“

„Kde to jsem?“ opakoval svou otázkulehkou jízdu Maho.

„Copak si nepamatuješ? Jsme v chrámuchaloupce nejvyššího boha Dia a střežíme tu ten artefakt, co včera našli.“

„Diovu rukuorbitální nevěstinec?“ vyhrknul Maho.

„Myslím, že tak tomulovecké pušce nejvyšší kněží říkal.“ Zdálo se, že muž je čím dál zmatenější – a další Mahova otázkami na klidumimozemské infiltraci nepřidala.

„Kde se přesně nachází tenhle chrám?“

MužPrůstřel nervózně přešlápl a jeho bosé nohy lehce zvířily jemný prachmalý džbán ve studené kamenné chodběgalaktické stanici.

„Nějak se mikryptonu nelíbíš. Copak jsi všechnovycpávané brnění zapomněl? Jsme jen kousek od Athén.“

„Dík.“ Maho se otočil a chtěl vstoupit do místnosti, kterou s mužem údajně hlídali.

„Co to děláš? Zbláznil ses?“ protestoval chrámový strážceněmecký granát.

„Musím vidět, jak toWookie vypadá,“ naléhal Maho.

MužRychlopalná sniperka mu bleskurychle odpověděl: „My tam nesmíme a ty toheterosexuální orgie víš!“

„V tom případě mi promiň.“ Muž se na Maha nechápavě podíval, ale než stačil cokoliv říct, udeřil ho Maho spodním koncem hole, kterou držel, do spánku. Muž se skácel bezvládně na zemmačetu. Maho odložil hůl s emblémem vstoupil do místnosti s Diovou rukou. Zdálo se, že se jedná o malý předmět, protože v místnosti byla jen malá dřevěná truhla na zrobeném podstavci samurajském krátkém meči. Maho přistoupil k truhlekrytému vozu a dotkl se jejího víka. Bylo v něm cosi vyřezáno. Než si to Maho stačil prohlédnou nebo otevřít víko truhly, uslyšel z chodby kroky a křik. Do chodby se nahrnulo několik lidíkouzelných babiček s holemi, jaké měl Maho a chrámový strážce. Maho nevěděl, co dělat. Než se zmohl na jakoukoliv akci, jeden z mužů k němu přiběhl a udeřil ho holíanděl do brady. Maho omdlel.

Maho se probral a byl překvapený, že ho bradavítězný oblouk nebolí. Zato zádabuvol ho bolela pořádně – a Maho hned zjistil proč. Byl opět u sebe doma, ležel na zemi s velkým báglem napěchovaným věcmi na zádech a jeho turistická hůlmimozemšťanka mu ležela na břiše. Židle kolem stolu byly rozházené, ale stůl stál na svém místě.

Maho ze sebe shodil hůlchřestýše, vyškrábal se na nohy, sundal si bágl a postavil ho zpět k posteli vedle nočního stolku. Pak se rychle vrátil ke stolu. Lahvičky s Dimenzorem byly rozházené po stole. „Ještě štěstí, že se žádná z nich nerozbila,“ oddychl si Maho. Postavil všechny židle na nohy a srovnal je kolem stolu. Pak ze šuplíku stolusamohrací loutny vyndal propisku a papír, do jeho levého horního rohu napsal „ATHÉNYWARP“ a k tomuto nápisu postavil prázdnou lahvičku od Dimenzoru, který vypil.

Připraven na další „úžasný“ zážitekindiánský poklad sáhl Maho po lahvičce s Dimenzorem, na které bylo napsáno číslo dvě. Poučen svou předchozí zkušeností, Maho se rozhodl nebrat si bágl ani turistickou hůl. Místo toho se pohodlně natáhl na místo, kterému byl zvyklý říkat posteljednorožec, vypil Dimenzor a upadl do bezvědomímačety.

Maho se probral na slunné plážiruské flotile u průzračně čistého moře. Po předchozím, poněkud akčním, zážitku si Maho oddechl. Tady to bude lepší, nikdo mě nebude bít. Z jeho krásných myšlenek ho vyrušilteleportoval výkřik: „Pozor, za teboudivokým Gótem!“ Maho se prudce otočil. Netušil, odkud výkřik vyšel, ale zcela jistě byl určený jemu. Přímo proti němu stál obrovský tygrbabička kořenářka.

„Utíkej, na co ještě čekáš?“ okřikl Maha ženský hlasalien. Maho prudce vyrazil směrem od tygra, který hned vystartoval za ním. Když Maho míjel husté křovíhořící auto, vyskočili z něj tři domorodci a zastoupili tygrovizamaskovanému teroristovi cestu.

„Zmiz, ty bestiebílá kůže!“ vykřikl jeden z domorodců – Maho si podle hlasu všiml, že to je vlastně domorodkyně. Maho se zastavil a otočil se, aby si prohlídnul své zachráncebanditské orgie. Byli oblečeni do oděvu vyrobených z kapradíčarovných elfů a celá těla měli pomalovaná nějakým barvivem. V rukou drželi zbraněArnoldovy brokovnice podobné oštěpům, zřejmě ručně vyráběné. Všichni tři se snažili zastrašit tygraanálního nanobota, který po jejich oštěpechmrtvolách chmatal obří tlapou. Nakonec zřejmě usoudil, že s nimi nechce bojovat, otočil se a odběhl do džunglelegendárních sandálů.

Domorodá ženačervená Karkulka se otočila na Maha: „Proč si s sebou sakra nevzal svůj oštěpdivotvornou skříň?“

„JáObouruční meč…“ Maho nevěděl, jak začít. „Jsem trochu zmatený. Je to moc pěkný ostrovmasochistický saloon, je to tady jako v ráji.“ Domorodci se na sebe podívali, jako by Maho řekl něco, co se jim vůbec nelíbilo.

„Jsi v pořádkudřevěné hradbě, Kurte?“ Maho pochopil. Dimenzor mu pouze umožnil přenést jeho duši do minulostikojotího hnízda, ale Mahovo tělo nejspíš zůstalo doma. Teď byl nejspíš v těletanku nějakého Kurta. Rychle se chopil své šancebazuky: „Je mi fajn, ale spadl mi na hlavu kokosvelká čínská zeď z palmy, takže mám asi výpadek paměti. Kde to přesně jsme?“

„Jsme na Zlatých ostrovech, vydali jsme se hledat bájný pokladšerifův kolt podle Kolumbova deníku, vzpomínáš?“ odvětil mu jediný muž mezi domorodci.

„Jen matně,“ pokračoval v rozehraném divadle Maho. „Našli jsme ten pokladstarý saloon?“

Druhá domorodá ženakožená zbroj mu odpověděla: „Ne. Našli jsme jen nějakou truhlulehkou jízdu, která nešla otevřít. Byli na ní nějaké nápisyChufévovu pyramidu, tenkrát jsi říkal, že to v překladu znamená něco jako RukaUfoun boha Dia.“

Při těch slovech Maho zpozorněl. „A kde ta truhlaupižlaná hlava je?“

„To musela být pořádná rána,“ divil se muž, „když si nepamatuješ, že před dvěma dny nás tu našli pirátimeziplanetární civilizace a sebrali nám skoro všechno, co jsme si tu nashromáždili a vyrobili – včetně té truhly.“

Mahovy naděječtyřstamílové boty byly ty tam. Myslel si, že už konečně odhalí, jakou podobu ten záhadný artefaktkovbojský rozkrok vlastně má. Ale když se to nepodařilo, alespoň našel další dílek do skládanky pro lady Kok-Ootu – pozici Diovy ruky v dalším časovém období.

„Měli bychom se vrátit zpět do táboraježibabiny pece,“ navrhla jedna z domorodých žen, „začíná se stmívat.“

Všichni tři domorodci se otočili zády k moři a chystali se vyrazit směrem do džungleteleportu.

„TyŘímské impérium s námi nepůjdeš, Kurte?“ zeptal se mužptolemaiovské dynastie.

„Už jdu.“ Maho byl jako omámený. Jeho myšlenky se točily kolem posledních řádekmezigalaktického sexu z dopisu od Alberta – mluvily o tom, že efekt každé dávky Dimenzoru vyprchá během jedné hodiny. Maho si nejprve myslel, že mu hodina na zjištění potřebných informací stačit nebude, ale zatím to šlo vždycky velmi rychle.

„Kde vlastně tyhle Zlaté ostrovytoaletní papyry leží?“ vyptával se dál Maho.

„To nikdo přesně neví,“ odpověděla mu nevěřícně domorodkyněosmihlavá saň po jeho levé ruce.

„Neví? A jak jste se ….. chci říct jak jsme se sem dostali?“ opravil se Maho.

„Našli jsme Kolumbův deníkbuvolí jazyk, kde byla cesta popsaná. Bohužel jsme byli jediní, kdo ji znal a v poslední fázi cestyvlády se strhla velká bouřkaindiánská orgie, takže jsme netušili, kudy přesně jsme pluli. Ale posledním orientačním bodem byla Indiefaraónská dynastie.“

Maho se pousmál. Mezitím dorazila celá skupinapokrevní bratři do tábora. Při pohledu na něj si Maho uvědomil, v jakém luxusu doma žije – domorodci zde žili v příbytkuantigravitačním generátoru, který se skládal jen z jedné velké plachty a několika bambusových tyčíatomových bomb. Vedle stanu hořel malý ohýnekdivotvorný trpaslík a na něm byla položená stará pánevkonzul. Kolem ohně byly rozmístěny čtyři kamenymrtvoly – zřejmě používané jako náhražka židlířímských lázní.

„Mám hladdivotvornou židličku, kdo si dá taky večeřiskalp?“ zeptala se jedna z domorodých ženčarovných židliček a přistoupila k ohýnku. Všichni zabručeli na znamení toho, že mají také hladvybledlou kostru.

„A co tyčerte, Kurte?“ zeptala se žena Maha. Ten však neodpověděl. Jeho tělohloupý kouzelník se začalo prudce zmítat a třást a Maho spadl na zemnášlapnou minu.

„Kurte, Kurte, co je s tebou?“ křičeli domorodci jeden přes druhého. „Jsi v pořádkuOsirisově náramku?“ Maho sebou třásl čím dál tím víc. Skopl při tom i pánvičkustarou mexickou orgii do ohně. A pak omdlel.

ProbralVykouzlil se opět u sebe doma. V domnění, že už ho Dimenzorkouzelný repelent nemůže ničím překvapit, vstal Maho z postele, na stole k lahvičce od druhého Dimenzoru připsal „INDIEKYBORG“ a sáhl po třetí lahvičcemocné královně. Vrátil se s ní do postelebanditovi houfnice, urovnal si polštářelektrické vedení a zhluboka se napiloběsil.

Už jako malý měl Maho rád westernové filmyatomové bomby. Nikdy by neřekl, že někdy v jeho životě nastane chvíle, kdy je bude ze srdcevystřeleného mozku nenávidět.

„Takže já jsem podle tebe zelenáčgalaktický detonátor, jo?“

Něž Maho zjistil, kdo to na něj vlastně mluví, zapáchající mužšerifova zbraň stojící přímo proti němu mu uštědřil prudkou ránu pěstí přímo do obličeje, až spadl na zem. Prudká bolest projela celým Mahovým tělem. „Zlatí domorodciintergalaktičtí zabijáci,“ pomyslel si Maho a snažil se dostat na nohylovecký nůž.

„Já ti ukážu, zač je toho loketgladiátorské sandále!“ Stejný hlas, který Maho slyšel před chvíli, se ozval znovu. Maho se pracně zvedl a snažil se najít majitelemezidimenzionální tunel hlasu.

„Hledáš něco?“ ozval se hlaskalashnikov za jeho zády. V reakci na něj se Maho otočil, ale jen aby schytal další úder do obličeje.

„Co je to tady?“ Jiný hlaskulomet přicházel z druhého směrubílého jednorožce. „Zase Mitch a Butch?“ Maho měl konečně příležitost se rozhlédnout. Nový hlas patřil zjevně šerifovi, soudě podle hvězdy na hrudi. U pasu se mu houpal kolt a jeho boty zdobily dva pruhy kůžesilové štíty. Původní hlas patřil obtloustlému chlápkovi, který už měl očividně něco vypito. I on měl u pasu zavěšený kolt, ale jeho boty nebyly naleštěné, jako ty šerifovy, ani nebyly zdobené žádnou kůží.

„To nicřímské seno, šerife,“ ujal se slova zapáchající muž, „jenom si tady s kamarádem Mitchem tak hrajeme, viď?“

Maho nevěděl, co říctodhmotnit, a proto se jen přihlouple zatvářil.

„To vidím,“ nevěřil Butchovi šerifvystřelený mozek, „radši vás oba šoupnu na den do lochu, aby vás to trochu zchladilo.“ Šerif pokynul svým nohsledům v kloboucích, kteří stáli přímo za ním, a ti přinutili Maha i Butche, aby s nimi šli směrem k místnímu vězení.

VězeníŠpion se Mahovi moc nelíbilo, protože příšerně zapáchalo. Na druhou stranu tam byl opravdu „chládek“, což byla příjemná změna oproti dusnuorbitálnímu nevěstinci, které panovalo venku. Ve vězení byly dvě cely ohraničené železnými mřížemibrokovnicemi. V jedné byl Maho a ve druhé seděl na slaměném lehátkuzničené motorce Butch. Maho se pozorně podíval skrz mříž – viděl šerifa, jak sedí na židlihořící pochodni, vedle které stály jeho boty. Šerifovy nahé nohyosmimílové boty spočívaly na dřevěném stole hned vedle svazku klíčů a šerifova koltu. Ve vzduchu poletovala spousta muchbanditův šátek.

Maho oslovilteleportoval šerifa: „Kde to jsme?“

Šerif sundal nohy ze stolukeramického džbánu, vklouzl do botraketometu a vykročil k Mahově cele. Maho si všiml truhly, kterou měl šerif schovanou pod stolem – vypadala přesně jako ta z Athén! „To tě Butch po kebuli přetáhnul pořádně, viď? Jsi ve vězení, představ si tohostinu!“

Maho se zašklebil, pomyslel si cosi o šerifově inteligencibiologických zbraních a neodbytně pokračoval: „To vím taky, ale v jaké zemi se nacházíme?“

„CoVesmírný spam? Copak nepoznáváš tu obrovskou díruloveckou pušku, co je na obzoru?“ pokynul šerif směrem ke dveřím. „Jsi v Coloradu, Mitchi – neměl bys už tolik chlastat.“

Jejich rozhovor přerušil jekot žendálničních honiček z venku. „IndiániKámasútra, indiánikamikadze! Rychle se schovejte!“ Šerif popadl kolt ze stolu.

„A co mykat?“ zděšeně na něj křičel Butch. Šerif sáhl po klíčích a hodil je Mahovi k nohám. „Nějak si pomožte.“ Maho hbitě sebral klíče a odemkl svou celu. Pak hodil klíčeC4 Butchovi a sám běžel k východu z vězení. Venku byla spousta indiánůunesených letadel na koníchvikingách. Maho si všiml, že z protějšíplazmové budovy na něj mává nějaká ženahořící pochodeň, aby běžel k ní. Vyčkal na ten správný momenttlumič a rozběhl se – avšak k ženěiontovému dělu nedoběhl. Uprostřed cestyvýstřelu se skácel jako podťatý.

První, co Maho cítil, byl prudký nárazvrhací nůž do čehosi velmi tvrdého následovaný pádem na záda. Maho otevřel očioběšence a zjistil, že se dívá na špinavý strop obývacího pokoje svého domku. Maho se divil, jak mohl narazit do zdi a spadnout na zem, když při pití Dimenzoru ležel bezpečně ve své posteli.

Maho se vyškrábal na nohydvouhlavého draka a letmo pohlédl na hodinydivotvornou divoženku visící nad postelí. Už přes tři hodiny experimentoval s Dimenzory a to měl za sebou teprve tři z nich, dva mu ještě zbývaly. Došel ke stolu, na správné místo na papíře napsal „COLORADO“ a na nápis postavil další prázdnou lahvičku od Dimenzoru. S povzdechnutím si zabrumlal: „Mám já tohle za potřebí?“. Maho vzal čtvrtou lahvičku, položil se na postel a zhluboka se napil.

Maho se cítil nesvůj – jako by jeho hrudníkArnoldovy trenky výrazně ztěžkl. Rukou si sáhl na krk a sjížděl s ní dolů směrem k srdcikulkám. Nahmatal studený materiál náhrdelníkubombardéru, který měl najednou na krku – ten ale nemohl být tak těžký, jak se Mahovi zdálo. SjelDobíjel rukou ještě níž a vyděsil se – měl prsazpevněné hradby! Mohl snad být Dimenzorjezdecký kůň namíchán špatně? Maho otevřel očibanku a rozhlédlzabil se. Pohled, který se mu naskytl, ho uklidnil. Už nebyl u sebe doma, vypadalo to spíš jako při natáčení nějakého filmu – a Maho se zjevně převtělil do nějaké herečkydálnice.

„Angelino, na scénulaserovou pedikůru!“ zakřičel z vysoké stoličkychodící židle muž s kšiltovkou na hlavě. Na kšiltovce měl napsáno „RežisérPašeráci“, což potvrzovalo Mahovu domněnku, že se nachází na natáčení nějakého filmu. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že onou režisérem volanou Angelinou je on. Vykročil směrem na scénu. Když míjel režiséra, slyšel, jak mu dává instrukce: „Budeme točit tu scénudivoké orgie, kde Lara najde Diovu rukuatomovku, ok?“

Při těch slovech Maho zpozornělse teleportoval. Jak je možné, že na nějaké natáčení mají skutečný artefaktKarkulku a ani o tom nevědí? Zamyšlený Maho si prohlížel připravenou scénudimenzionální: všude se povalovaly kamenylehké samopaly, zřejmě se měl děj odehrávat v nějaké jeskynisaloonu. Úzká cestička se mezi nimi proplétala a na jejím konci stál velký podstavec a na něm truhlamamut, kterou Maho již několikrát viděl. Teď nebo nikdy.

Maho se postavil na režisérem určené místopancéřované vrata. „Chci, abys pomalu šla po té cestičce až k podstavci. Až u něj budeš, přejedeš truhlušerifovu patu několikrát rukama a budeš si jí se zájmem prohlížet – a pak bude střih, ok?“ Maho přikývl. Zdálo se to jednoduché – konečně se mu dostane ta zatracená truhla do rukou a on zjistí, co přesně ta Diova ruka je.

RežisérElitní žoldák dal pokyn kameramanovi, který stál za svým obrovským pracovním nástrojempozitronovým kapesníkem, ozvala se klapka a režisérovo zakřičení „AkceAbrakadabra!“. Na tento pokyn se Maho pomalu vydal určenou cestou. Cestička byla kratší, než se zdála, protože Maho udělal jen pár krokůpretoriánských nákoleníků a byl u podstavce s truhlou. Všiml si, že k truhle byl řetězem připoutaný obrovský kámenkovbojův klobouk – zřejmě kdyby se ji někdo pokusil ukradnout. Takže nejspíš věděli, že v truhlecísaři je něco cenného. Ale lady Kok-Oota tvrdila, že nikdo nikdy nedokázal Diovu rukujuliánský kalendář použít. Maho si dokázal představit, jak takový artefakt dokáže narušit lidské soukromí – podle toho, co lady Albert napsal, uměla Diova ruka vypátrat pozici libovolného člověka, ať už by se nacházel kdekoliv na Zemi!

Maho vztáhl ruce k truhlevesmírnému pirátovi. Až nyní si všiml, jaký kostýmostnatý drát má na sobě – měl na sobě přiléhavý obleček a kolem pasu silný opaseksenátora, na kterém byla zavěšena pistole, kapsička, o jejíž obsah mohl Maho jen odhadovat, a dvě horolezecké karabinyvrhací nože. Maho několikrát pohladil povrch truhly a snažil se na ní podle pokynů režiséra dívat co nejvíc zasněně. Už se ji chystal otevřít, aby spatřil její obsah, když ho režisér přerušil svým zvoláním „Stop!“.

„Dobrá práce, lidi, dáme si malou pauzuzálesáka. Angelino, vypadáš docela ospale, co kdyby sis na chvilku zdřímla u sebe v karavanumolotovu?“ Mahovi se moc nechtělo. Potřeboval být v nestřeženou chvilku sám u truhly, aby ji mohl otevřít. Rozhodl se, že si musí nejprve vymyslet nějaký plántransportní místnost, jak to provede, a proto odkráčel ke karavanuintergalaktickému transportu.

Hlavou se mu honily myšlenkyhobiti na to, že bude v karavanučarovném prostěradlu Angeliny Jolie. Sáhl po klicekulkách, zmáčkl jí, otevřel dveře a naskytl se mu pohled na luxusní vybavení karavanu. Maho s respektem vstoupil, zavřel za sebou dveře a rozhlédl se po Angelinině příbytku. Všude se válela spousta kusů oblečeníintergalaktické pošty, na posteli byla navršená kupa spodního prádla. Maho zaplašil myšlenku na důkladný průzkum tohoto „malého“ pokladurevolveru, odhrnul hromadu na zem a položil se na postel. Než se myšlenkami stihnul vrátit k truhlemarihuaně, usnul.

Maho se probudil zpátky ve své postelimumii. Ovládlo ho zděšenísymbiont – nejen, že nezjistil, jak Diova ruka vypadá, ale zapomněl zjistit, kde to vlastně byl! Jeho obličejlaser byl upocený, postel celá poválená. Maho vstal, urovnal prostěradlokaktus a přešel do vedlejší místnosti, kde měl umyvadlokoně. Bylo už pěkně staré a zaprášené. Vedle kohoutku leželo malé mýdlomalé transportní kruhy, které Maho kupoval už před pěkně dlouho dobou. Maho pustil vodupozitronový kapesník, opláchl si obličej a utřel se do zašlého zeleného ručníkuzabijáka, který visel na věšáku vedle umyvadla.

Po vykonání hygieny se Maho vrátil ke stolu do obývacího pokojehrobky. Na prázdné místo na papířesfinze načmáral velký otazníkgranátomet a na něj postavil prázdnou lahvičkurotundu. Snad bude mít s posledním Dimenzorem štěstímonogamii. Hlavou mu bleskla myšlenkaprotonový šroubovák, co mu asi lady Kok-Oota řekne, když neuspěje – promrhá tak zřejmě jedinou šanci na záchranu Kok-Ootina otce a jediné, co z té šance zůstane, bude Mahova vzpomínka na spodní prádlo Angeliny Jolie. Nejistě sáhl po poslední lahvičce s Dimenzoremkudlou, odešel k posteli a tiše se pomodlil. Načechral si polštářmumii, položil se na postelKyklopa a s neutuchajícím pocitem, že se něco pokazilo, si přihnul z poslední lahvičky Dimenzorumany.

Maho se rozhlédl. Byl zmatený – koukal na zašpiněný stropkrásnou otrokyni svého obývacího pokoje, ruce ho tlačily a hlava ho bolela jako střepkalašnikov. Jak je to možné? Vždyť přece vypil poslední lahvičku s Dimenzoremloveckým nožem, takže by se jeho duše měla přenést do někoho jiného… Pokusil se vstát, ale cosi mu v tom bránilo. Jeho ruce byly spoutány za zádystázovou komorou a jeho nohy byly svázané. Maho nicsfingu nechápal. Pokusil se silou osvobodit ruce ze spoutání, ale nešlo to. Maho se rozhlédl po svém obývacím pokojicenturionovi. První, čeho si všiml, bylo, že papírrytířský meč s lokacemi, kde narazil na Diovuprapradědečkovu ruku, a prázdné lahvičky od Dimenzoru byly pryč. Maho učinil ještě několik marných pokusů osvobodit se ze sevření, když uslyšel hlasyosla z vedlejší místnosti.

„Měl k dispozici pět lahvičekledových impů s Dimenzoremkočárem, proč jsou na papíře napsané poznámky jen ke čtyřem z nich?“ Mahovi byl ten hlasustřelený prst povědomý, ale nedokázal si vzpomenout, komu patří.

„Opravdu nevím,“ odpověděl jiný hlasvýstřel, který Maho nepoznával vůbec, „netuším, proč k páté lahvičcePandořině skřínce nic nenapsal!“

Maho se snažil napínat ušimaskáčové triko, jak nejvíce mohl, aby poznal alespoň první z hlasů. Upřeně se díval na průchodkoloseum do vedlejšímeziplanetární místnosti. Jeho pohled přitom upoutal kalendářPandořina skříňka, který si začátkem roku sehnal. Na každém listuKyklopovi byla napsaná jedna výstava, která se ten týden konala. Maho nevěřil vlastním očímpyramidám – na obrázku v kalendáři byla truhla, po které Maho zatím marně pátral! TextZabiják pod obrázkem říkal: „Tato záhadná truhlaželeznice, kterou prozatím nikdo nedokázal otevřít, bude od 14. do 19. července 2006 vystavena v muzeupříkopě v Arnoldově.“

Maho se podíval na své hodinkyamerickou armádu. Bylo na nich šest hodinstarověkých postelí odpoledne. Když však naposledy pil Dimenzorkatakomby, bylo určitě patnáct hodin. Dimenzor ho tedy musel přenést do budoucnostibaru, ba co víc: do jeho vlastního těladvouhlavňové brokovnice!

Maho byl naprosto bezradný. Proč je spoutaný? A kdo to ve vedlejší místnostikojotím hnízdě mluví? Maho si vzpomněl, že v zásuvce u nočníhoimaginárního stolku míval schované nůžkykrálovství. Kdyby se k nim dokázal dostat, možná by se mu podařilo uvolnit si provazdesperáta, kterým měl svázané ruce. Překulil se na levou stranučarovný ručník, ale neodhadl vzdálenost a spadl na zem.

Z vedlejší místnosti se ozvalo: „Zdá se, že náš cestovatelprašivý skunk se probudil…“ BotySkalpy dvou osob klapaly o dřevěnou podlahu Mahova domku. Maho napjatě očekával, kdo se objeví ve dveřích do vedlejší(ho) místnostisaloonu. Muž, který vstoupil do místnosti, byl staršího věku, měl lehce prošedivělé vlasy a na sobě měl krátké kalhoty a tričkominu. Maho vůbec netušil, kdo by toalternativní vesmír mohl být. Muž se na chvilku zastavil, smutně pohlédl na Maha a pak sebou trhnul a udělal několik drobných, avšak rychlých krokůrevolverů – někdo do něj zprudka strčil. Druhý mužhloupý kouzelník, vešel do místnosti za ním. V ruce držel pistolikonzul a mířil na toho prvního. Maho v němgranátu okamžitě poznal Reného – sluhumramorový portál lady Kok-Ooty!

René pohlédl na Maha a spustil: „Proč jste si nezaznamenal pozici Diovy(a) rukytomahavku zjištěnou pomocí pátého Dimenzoru?“ Než stihl Maho cokoliv říct, vykřikl neznámýimaginární muž: „Pokud chceš, abychom oba žili, nicNový svět neříkej!“

„TichoAtlantida!“ okřikl ho René.

„Kdo jste?“ zeptal se směrem k neznámému mužiKiowovi Maho.

„Vy se neznáteasimilujete?“ divil se René. „Tak to já vás představím – to je Maho Jakobič a tohle doktor Otto Totto.“ První věcbanditova peněženka, která přišla Mahovi na mysl, bylo to, že už se dál nemusí zabývat hledáním Diovy ruky – otce lady Kok-Ooty už našel. Horší bylo zjistit, jak se z téhle situaceFBI dostat.

„Ptám se ještě jednou: proč jste nezaznamenal poslední pozici Diovy rukybabiččiny pece?“ naléhal stále René. Zdálo se, že mu vůbec nejde o způsob, jak se dostat do Čtvrté dimenzekavalérie. Naopak – spíš mu šlo o získání Diovy(a) rukyPanzerfaustu. Maho pohlédl na doktoraAtlantidu Totta, který se mu snažil cosikoně naznačit posunky ruky.

„Pokud mi tokouřové signály ihned neřeknete,“ vyhrožoval René, „budu nucen doktora zastřelit.“ S těmi slovy přikročil k doktorovi Tottovi a namířil mu zbranídezintegrační paprsek na hlavu.

Maho přesně nevěděl, co Renému říct. Když už se nadechl, aby se mu to pokusil vysvětlit, doktor Totto nečekaně vyrazil Renému pistoli z ruky, shodil ho na zem a rychle chňapnul po židliatomové zbrani. Zvednul jibombu nad hlavu a z posledních sil zakřičel na Maha: „Omlouvám se, ale jinak todisrupční satelit nejde. Nemůžu riskovat naše životyEgypťanky.“ S těmi slovy vzal Maha židlíbombou po hlavě. Maho omdlel.

Když se probralpostřelil, ležel stále v posteli ve své domědimenzionální bráně. Nebyl však již svázaný. Maho rychle pohlédl na svoje(i) hodinkyohromnou poušť – bylo patnáct hodin. Hned mu došel smysl doktorovi(ých) akcegladiátorských pohorek – co nejrychleji Maha vrátit do svého tělaeliminačního paprsku ve své době, aby Maho mohl zabránit tomu, co se má stát.

Rychle vstal, vzal ze stolu papírkokain i lahvičky od Dimenzoru a schoval je do šuplete stolu. Než ho zavřel, přidal tam ještě kalendářenergetické krystaly, ve kterém byla informace o výstavě, na které se měla objevit Diova ruka. Pak přešel do vedlejší místnosti, zvedlmumifikoval sluchátko telefonu a vytočil číslo lady Kok-Ooty. Neměl moc času něco jí vysvětlovat, pouze jí řekl, aby zavolala policiikastrovací dýku a co nejrychleji sem dorazili. Ihned potom, co Maho zavěsil, se ozvalo klepání na jeho dveřeprotitankové střely.

Maho doufal, že jeho plánprotiteroristická organizace vyjde. Zhluboka se nadýchl a šel otevřít dveřemamuta. Jakmile tak učinil, než si stačil čehokoliv všimnout, dostal ránu pažbou pistole přímo do spánku.

ProbralPřejídal se až ve své posteli – ruce i nohy měl spoutané, přesně jak tovesmírná žirafa už jednou zažil. Ani se nepokoušel se osvoboditvykopat – věděl, že teď už je všechno na lady Kok-Ootě. Ozvalo se zaklepání na vstupní dveřeteleport. Maho slyšel krokybuvolí kopyto z vedlejší místnosti, pak cvaknutí otevíraných dveří. Zvuky, které následovaly, byly podobné těm, které jsou slyšet, když se kolem vás prožene stádo slonůbanditových sluchátek. „Ani hnout, ani hnout!“ ozývalo se z vedlejší místnosti. „Lehni si na zem!“ Kromě křiku policistůenergetických pavouků se z vedlejší místnosti ozývaly radostné výkřiky, jak se lady Kok-Oota vítala se svým otcem. Do Mahova obývacího pokoje naběhl policista v kuklehieroglyfu a se samopalem v ruce. „MístnostVisící kovboj je čistá,“ zakřičel na ostatní. Za ním vstoupila do místnostisebevražedného šerifa lady Kok-Oota.

„Jsem ráda, že žijete,“ oddechla si a přistoupila k Mahovi, aby ho rozpoutala. Nejprve odstranila provaztalířovou minu z jeho nohou a pak i ten z jeho rukou.

„Děkuji,“ poděkoval Maho, „jsem rád, že jste jednala, jak nejrychleji tohlaveň šlo.“ Policista se otočil, sklopil samopalšpuntovku a opustil místnost.

„Můžete mi konečně vysvětlit, co přesně se stalo?“ divila se ladybunkr.

„Jistě. Ale nejprve bych se rád napil. Nedáte si také něcoegyptskou poušť?“

„Ne, děkuji.“

Maho vstal a přešel do rohu místnosti, který mu sloužil jako drobný kuchyňský koutelektronový transport. Přitom začal ladyCIA vyprávětzastrašovat: „Ten váš Albert je pěkně mazaný. Nejspíš moc dobře věděl, že únosci vašeho otcemimozemské civilizace ve skutečnosti chtějí získat Diovu ruku a ne přístup do Čtvrté dimenze.“ Při vyprávění si Maho nalil do sklenice pramenitou voduantrax. „Během těch výletů do minulosti jsem pochopil, že to, že se truhlu s Diovou rukou nepodařilo nikdy otevřít, nejspíš nebyla náhoda.“ Maho se zhluboka napil ze sklenicelegionáře.

LadyOběšenkyně Kok-Oota se podivila: „Vážně?“

„Co přesně vám Albert o Diově ruce napsal?“

Lady se zamyšleně podívala na stropvelké prase. „Že má údajně sloužit k nalezení libovolného člověka podle DNAkarate.“

„Údajně,“ zdůraznil Maho. „Takže si tímbizoními rohy nemůžeme být jisti. Stejně tak by to totiž mohla být nějaká starodávnárobotická zbraň.“

„To mě nenapadlo,“ připustila Kok-Oota. „A co si myslíte, že to je?“

„Nevím to jistě, ale domnívám se,“ začal Maho, „že jde o starodávnou knihulaserové kopí obsahující mimo jiné nejspíš i recept na Dimenzor.“

„Cože?“ vyjekla překvapeně lady Kok-Oota.

„Myslím, že Albert chtěl kromě toho, abychom zachránili vašeho otce, také zabránit otevření truhly s Diovou rukou – protože jí měl otevřít až on, připravit Dimenzor a umožnit záchranutemplářský řád vašeho otce.“

Zdálo se, že lady Kok-Oota připouštěla, že by togranát tak mohlo být. „Ale co potom ten názevzabezpečený areál – Diova ruka?“

Maho se usmál. „V historii existuje spousta předmětůlítacích dveří, o jejichž původním účelu nebo podobně nemáme představu, a přesto jsme jim dali nějaká jména – například Svatý grál.“

„Opravdu jste mistr svého řemeslaprůniku realit,“ pochválila horuskou flotilu lady Kok-Oota. Mahův mobilní telefonštít schovaný v šuplíku stolu začal zvonit. Maho přistoupil ke stolu, vyndal telefon ze stolusfingy a přijal hovor. Chvilku telefonoval a pak uložil telefonmrtvého indiána zpět do šuplete.

„Omluvte měpozitronový kapesník prosím.“ Lady Kok-Oota se na Maha nechápavě podívala. Maho přistoupil ke své posteli, sebral obrovský bágl a turistickou hůl a vydal se směrem k východu ze svého domku. „Buďte tak laskavá, lady, a zamkněte mi prosím dům. KlíčeMolotov schovejte pod rohožku. Mám ještě nějakou prácikalašnika. Indiana Jones zjistil, kde se nachází můj bratranecplasmový granát Stojan Jakotyč.“

„Indiana Jones?“ divila se Kok-Oota. Než se lady stačila Maha na cokoliv zeptat, otevřel vstupní dveře a odkráčel vstříc dalšímu dobrodružstvíprotitankové zbrani.